Pondělí 7. května 2001

předcházející

Aféra

Jiří Hanák

Je to truchlivý příběh, aféra, hodná visačky nejvyšší kvality Czech made.

Jednoho dne se v českých novinách objevila zpráva, že na pražské univerzitě přednáší neonacista. Načež se ukázalo, že neonacista na univerzitě nepřednáší, nýbrž že Filip Vávra tam byl přítomen jako součást semináře budoucích politologů, probírajících problém politického extrémismu. A že kromě neonácka Vávry byl na onom semináři i představitel českých anarchistů Jakub Polák.

Anarchisté v Čechách nejsou sice extrémisty, velice důsledně však bojují proti nedemokratické pravici, byť způsoby často svéráznými a ne vždy obecně přijatelnými. Člověk by tedy řekl, že seminář velice vyvážený, jak se na svobodné vysoké učení sluší, jištěný navíc ještě přítomností dvou policistů z útvaru pro potírání extrémismu.

Když však některé české noviny spustily poplašnou sirénu a nepřestávaly točit klikou, objevil se na scéně smutný hrdina tohoto představení. Děkan Filosofické fakulty Petr Kolář, místo aby suverénně obhájil svobodu univerzitní výuky, seminář zrušil a jeho organizátora Zdeňka Zbořila potrestal.

Tento postup neodolatelně připomíná doby a způsoby, jak se bojovávalo proti Chartě 77. Všichni se jí museli bát, všichni ji museli odsoudit, nikdo se s ní však nesměl seznámit. Zajisté že nelze srovnávat Chartu 77 s jedovatými bláboly neonacistů, postup však srovnávat lze. Jak lze účinně potírat neonacistickou plevel, když se ani budoucím politologům neumožní seznámit se s ní blíže, ani na půdě fakulty v odborném semináři ne?

Tradice univerzitních qotlibetů, tj. širokých diskusí na nejožehavější témata, je starší než půl tisíceletí. Tak zvaný advokát ďáblův v nich hlásával nepatřičné a často kacířské názory, aby se ostatní mohli cvičit v argumentech, které je co nejúčinněji potíraly. O moderních jezuitech je známo, že byli často většími znalci marxismu, než jeho prověření lektoři. Jak jinak by s ním mohli zápasit?

A konec konců už od dob Komenského platí, že učí-li se o žirafě, měla by se žákům alespoň ukázat, jak vypadá. Zásah děkana Petra Koláře však zřejmě na Filosofická fakultě Karlovy univerzity ukotvuje velmi podivné pravidlo: Odsuzuj neznámé! Bojuj proti něčemu, o čem toho moc nevíš! Chudák Karlova univerzita.

Celá ta takřka podučitelská kratochvíle má však ještě jednu stránku. Současně s uveřejněním zprávy, že na fakultě přednáší neonacista, začaly pracovat tradiční české tamtamy, to jest drby, náznaky, kuloárová a kavárenská sdělení:

Co byste čekali od Zdeňka Zbořila - to je vedoucí onoho semináře - vždyť je na Cibulkových seznamech! Agent provokatér to býval, přitvrzoval muziku jeden z profesionálních znalců onoho seznamu po dvou skleničkách. Kdo v Česku ještě nezblbl a nepropadl teorii kolektivní viny, musí na to opáčit: no a co? Pokud Zdeněk Zbořil nikomu prokazatelně neublížil, mají informace o jeho figurování v Cibulkových seznamech nulovou vypovídací hodnotu.

Pokud může někdo obrněně říci, že ublížil konkrétně tomu a tomu, nemá Zdeněk Zbořil na Filosofické fakultě co dělat. Jak prosté, milý Watsone! Avšak co to má u všech čertů společného s oním seminářem o extrémismu?

Ukázalo se tušené: česká demokracie i dvanáct let po listopadu stojí na tenkých nožičkách. Bojí se. Není schopna rozlišovat mezi masovým nákladem Mein Kampfu, vydaným za účelem zisku a mezi odborným seminářem politologů, studujících extrémismus.

Děkan se zřejmě bojí tisku, tisk se bojí, aby nepropásl tučného kapra, kterého by mohl předhodit čtenářům a vyznavači Cibulkových seznamů se bojí, že jim někdo vezme víru v kolektivní vinu.A tak budeme neonácky a jiný extrémismus potírat i nadále frázemi a budoucí politologové budou jisti, že extrémismus je zlo, nebudou však vědět, proč.

Ale nezoufejme: Filosofická fakulta Karlovy univerzity už přežila nejrůznější děkany. I nejrůznější novináře ovšem.