Rasová diskriminace v Číně

Peking tvrdí, že rovnost národnostních menšin zaručují čínské zákony

Úterý, 4. září 2001

Zpracovala Andrea Máslová

Skupina obránců lidských práv se sídlem ve Spojených státech uvádí, že čínská vláda ignoruje rasově-diskriminační problémy. V Číně žije 55 etnických menšin. I tak ale čínští Chanové tvoří devadesátpět procent populace. Peking tvrdí, že prohlášení americké skupiny je nesmyslné. Podle něj se všechny národnostní menšiny v Číně těší naprosté rovnosti zaručené čínskými zákony.

Nicméněně podle zprávy vydané v době konání konference proti rasismu v jihoafrickém Durbanu je rasová rovnost v Číně mýtem. Obránci práv v ní uvádějí, že zde existuje rasová hierarchie. Se skupinami, které se neasimilují, je zacházeno jako s občany druhé kategorie.

Ujgurské rytmy i jídlo se Číňanům líbí

Hlučný páteční večer v restauraci Afanti v Pekingu. Výčep je po strop nacpaný mladými úředníky. Přišli sem za živou hudbou v tureckém rytmu, kořeněnými kebaby s jehněčím masem a břišními tanečnicemi. Pro obyvatele Pekingu ve věku přibližně od dvaceti do třiceti let je to exotický večer.

Odlišnost přináší problémy

Afanti však není zahraniční restaurace - vše pochází z Číny. Hudba i jídlo jsou typické pro kulturu čínské menšiny Ujgurů. Jsou to Asiaté žijící na čínském severozápadě v pohraniční provincii Sin-ťiang, kterou od Pekingu dělí asi tři tisíce kilometrů. Jazyk, náboženství a vzhled Ujgurů mají mnohem více společného s jejich sousedy ve střední Asii než s většinou Číňanů.

Páteční veselí v restauraci její návštěvníci oceňují. "Je to pro mě něco naprosto nového. Myslím, že je to fantastické místo. Ten jazyk, kultura a tradice, jsou tak odlišné," říká jeden z nich.

Po představení v restauraci se však ujgurští zaměstnanci svěřují, že v Číně není snadné být jiným. "Někteří lidé nás opravdu nemají rádi. Najít práci je pro nás velmi těžké", svěřuje se číšník Nasa Ardin.

	V Pekingu bydlím 26 let, mou hudbu mají lidé rádi, přesto se ke mně chovají jako k cizinci.
	Ujgurský hudebník

Jeho přítel Alimu-jiang vystupuje v hudební skupině a stěžuje si na postavení menšiny: "V Pekingu
bydlím 26 let. Lidé tady mají mou hudbu rádi, ale přesto se ke mně chovají jako k cizinci. Na jiném místě v Pekingu nejsou někteří Ujguři vítání vůbec. Bývala tu ujgurská vesnice - malé gheto přímo v centru Pekingu. Orientačními body byly stánky s kebaby a restaurace s těstovinami - teď je všechno pryč."

Tamní obyvatelé říkají, že vláda chtěla čvrť vyčistit. Buldozery srovnaly všechno se zemí a Ujgurům bylo oznámeno, aby se vrátili domů. Ujguři jako přistěhovalci neměli oficiální povolení k pobytu a tak jim nezbylo nic jiného, než odejít.

Skryté projevy rasismu

V Číně však rasismus oficiálně neexistuje. "Čínské zákony zaručují rasovou rovnost, protože v nich celkem jasně stojí, že všechny etnické skupiny jsou si rovny. Nikdy jsem v Číně neviděl ani neslyšel o jakémkoliv rasismu. Etnickým menšinám se ve skutečnosti dostává větší péče, například získávají vyšší počet míst na univerzitách," říká profesor Wang Si-en ze Státní Univerzity pro národnostní menšiny.

Do země přicházejí nové technologie, staré myšlení se však mění těžko

Řada Číňanů však na oficiální prohlášení nedá. Stačí si chytit taxík na ulici hned před kanceláří profesora Wanga. Taxikář vám to sice neřekne na mikrofon, ale hned po jeho vypnutí přiznává, že Ujgury považuje za zaostalé. Zároveň se netají tím, že většina ostatních taxikářů Ujgurům vůbec nezastaví.

O rasismu se v Číně nevedou veřejné a ni jiné diskuse. Oficiálně není na programu jednání, protože úřady jeho existenci jednoduše popírají. Pro čínskou autoritářskou vládu je důležitá jednota. Ujgurům a dalším čínským menšinám však lidé dávají najevo, že jsou jiní. A oficiální záruky rovnosti to nemohou změnit.

Související odkazy:
Spory na konferenci OSN o rasismu

BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.