Marné čekání na příměří

Makedonští vojáci čekali na ústup albánských povstalců marně - nabídku k příměří nevyužili

Sobota 19. května 2001


Připravil Nick Thorpe
Zpracoval Jan Rozkošný

V Makedonii vypršelo ve čtvrtek ultimátum, které vláda dala albánským povstalcům ke složení zbraní. Vzbouřenci okupovali na severu Makedonie asi osm vesnic a území mezi nimi, na jednom místě drží pozice pouhých dvacet kilometrů od hlavního města Skopje.

V obsazených vesnic zůstavají kromě povstalců i tisíce civilistů, kteří se schovávají ve sklepích svých domů a vzdorují tak vládnímu příkazu opustit oblast.

Vesnice Slupčane

Vojáci na posledním kontrolním stanovišti makedonské armády byli přísní, ale ne nepřátelští.

"Buďte opatrní, vlevo nahoře jsou teroristi". Slovo terorista používají pro povstalce. Po příhodné radě jsme vyrazili vlevo a poté, co jsme prošli jednou nebo dvěma vesnicemi jsme narazili na první povstalecký zátaras na silnici.

Z bunkru u cesty vylezli mladí, neoholení muži v černých uniformách vojenské policie UČK, nebo-li albánské Národní osvobozenecké armády. Na uniformách mají dvouhlavého orla na rudém pozadí albánské vlajky.

Jsme poprvé šokováni. Jde totiž o uniformovanou armádu, i když možná v potrhaných uniformách. Písmena UČK jsou na každé uniformě trochu jiná - rudou nití je na uniformy nebo barety vyšívali jejich ženy nebo sestry, soudě na některé výšivky, možná že i sami vojáci při dlouhých chvílích.

Čekání na obou stranách

Na povstaleckém území vyčkává každý. Čekají, až vyprší ultimátum. Zvědaví, zda makedonská armáda zahájí pozemní ofenzívu, nebo zda jen bude pokračovat v dělostřeleckém ostřelování povstaleckých pozic z bezpečné vzdálenosti tak, jak to dělala posledních čtrnáct dnů.

V malých vesnicích na nás každý mává. Moc návštěvníků sem nejezdí a náš velký obrněný Landrover vypadá jako podivný bílý pták, s nalepenými oranžovými fluoreskujícími písmeny TV po stranách. Přes cestu přebíhají slepice podobně jako v jiných balkánských vesnicích.

Když se ale podíváte do očí civilistům i povstaleckým vojákům, spatříte nervózní obavy. Na polích začínají hnít mrtví koně a krávy. V příkopu nedaleko frontové linie umírající kůň stále hýbe svou hlavou.

"Nemůžete skončit jeho utrpení?", ptáme se. "Nechceme porušit příměří," odpovídají povstalci, "navíc nechceme plýtvat ani jednou kulkou."

Ve sklepě

V ponurém sklepě jednoho domu vpravo od fronty se nachází asi sedmdesát osob. Skrývají se tu převážně ženy a děti. Údajně tu takto podobně žije na tři tisíce civilistů, kteří se živí především chlebem a pijí čím dál tmavější vodu.

Popírají makedonské zprávy, že je tu povstalci drží proti jejich vůli. Jako kdyby se to snažili dokázat, děti zpívají albánskou hymnu z doby konfliktu v nedalekém Kosovu "Přišel den bránit naši zem".

Ptám se jich, jestli znají nějakou méně politickou píseň. A malá dívka začala zpívat píseň několika stovek tisíc albánských emigrantů, kteří odešli za prací do Německa.

"Když jsem byl ještě dítě, vůbec jsi mi nerozuměl, když má matka plakala, když si jí říkal sbohem. Ó vyhnanství, černý krkavče, vrať mi mého otce, ať mu mohu ukázat, jak moc ho miluji".

Rychle odcházíme ve strachu o vlastní životy. Odjížděme v našem neprůstřelném vozidle zpět k hlavnímu městu. Ranní nervozní žertování nahradilo hluboké ticho.

Související odkazy:
Na kosovské hranici s americkými vojáky

BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.