Nové dějiny Jihoafrické republiky

Jihoafrická republika se snaží vyrovnat s minulostí

Sobota 28. dubna 2001


Připravil Adam Little
Zpracovala Dana Votýpková

Výbor učitelů, který měl v jihoafrickém Johanesburgu prověřit osnovy, doporučil vyškrtnout ze seznamu doporučené literatury román jihoafrické držitelky Nobelovy ceny Nadine Gordimerové, protože je rasistický.

To autorku knih, která po celý svůj život podporovala Africký národní kongres a byla zapálenou odpůrkyní apartheidu, velmi rozhořčilo. Může ji ale těšit, že je v dobré společnosti - ze seznamu mají být vyňaty i některé Shakespearovy hry.

Například Hamlet byl odmítnut jako příliš eurocentristický a tuze chmurný. Příběh Krále Leara je podle výboru nerealistický. Není to ale jen literatura, která je na mušce vládních úředníků v postapartheidní době Jihoafrické republiky, jejíž úřady se snaží přepsat také dějiny této země...

Hodina dějepisu

Můj černošský jihoafrický přítel mi vyprávěl historku ze svého dětství, které prožil v 70. letech v Sowetu. Jeho učitelka dějepisu tehdy četla před třídou z učebnice o tom, že historie Jihoafrické republiky se začala psát v roce 1652, kdy do Kapského města dorazil Holanďan Jan van Riebeeck.

Paní učitelka čte a zároveň prochází kolem třídy a zavírá okna a dveře, aby se ujistila, že nikdo nemůže zvenčí tajně naslouchat. Když si je jistá, že je vzduch čistý, položí učebnici na stůl a tichým ale rozhodným hlasem šeptá: "Jmenuje se Mandela. Nelson Madela".

A pak, jakoby nic, sáhne po učebnici a dokončí výklad o tom, jak Holanďané objevili neobydlenou zemi, zkolonizalovali ji a divočinu přeměnili v civilizovaný národ.

Historie po staru

Stará verze dějin Jihoafrické republiky staví Afrikánce do role utlačovaných. Holanďané, kteří dorazili do Kapského města, byli mírumilovní farmáři, kteří byli napadáni a podváděni černochy. A potom nejzrádnější z národů na Zemi - Britové - obsadili Mys Dobré naděje.

Počátkem 19. století utiskovaní Afrikánci vyhlásili nezávislost na britském impériu a přesunuli se na divoký sever země, kde založili Búrskou republiku. Když se ale v této oblasti našlo zlato, nenasytní Britové jim vyhlásili válku a Afrikánce si opět zotročili. Až v roce 1948 po vítězství Národní strany ve volbách, dosáhli Afrikánci své svobody.

Proradní Britové

Většina škol v Jihoafrické republice stále používá staré učebnice. Potíž je v tom, že pořád existují rozdílné názory na roli Britů a Holanďanů v dějinách země. Už ale není třeba zavírat dveře a okna, aby nechtění posluchači neslyšeli šeptání o černošských hrdinech.

Jedním z nich je příběh Sarkie Baartmanové, kterou koncem 18. století vzali Britové do otroctví a odvezli do Evropy. Tady ji ukazovali jako cvičenou opičku Evropanům, kteří byli zvědaví, jak vypadá jejich rozlehlé impérium a jeho domorodí obyvatelé.

Ze Sarkie se stala prostitutka a alkoholička, která zemřela v bídě v roce 1815 v Paříži. Tam je její nabalzamované tělo vystaveno v Muzeu lidské cilivizace. Jihoafričané ale požadují vydání jejích ostatků a jejího důstojného pohřbu.

Přepsané dějiny

Jenomže Jihoafričané se nemohou shodnout na tom, jak a čím nahradit historii o Janu van Riebeeckovi a zakladatelích Burské republiky.

	Vláda povolala historiky, antropology, archeology, aby zpracovali nové dějiny. A to je nelehký úkol.

Vláda proto povolala prominentní historiky, antropology, archeology, aby zpracovali nové dějiny. A to je nelehký úkol. Jak se dá vytvořit přehledné vyprávění, s nímž by souhlasili všichni Jihoafričané? Možná že se ukáže, že je to neproveditelné.

V listopadu 1989 jsem byl v Praze během bouřlivých událostí sametové revoluce, kdy Češi a Slováci převzali kontrolu nad svým osudem a svrhli komunistický režim.

Mladá studentka mě vzala domů, kde bydlela se svými rodiči. Narodila se v roce 1968, kdy sovětské tanky potlačily reformistické hnutí vedené Alexandrem Dubčekem. Dívka za svého života nikdy o Dubčekovi v novinách, rozhlase nebo v televizi neslyšela ani zmínku. A přesto ho znala.

Minulost budoucností

Její rodiče měli pod schodištěm ukrytý archiv - dějiny odlišné od těch, které hlásal tehdejší režim a které žily jen v myslích lidí a úzkém kruhu rodinných příslušníků. Ti také šeptali, když s nadějí a úctou vyslovovali Dubčekovo jméno. A také kontrolovali, jestli zpoza oken nebo dveří někdo nechtěný neposlouchá.

Jihoafrická republika, stejně jako postkomunistické evropské země se teď učí, jak kdysi napsal George Orwell, že kdo kontroluje minulost, kontroluje budoucnost. Jak mi jednou výstižně řekl můj ruský kamarád, v zemích jako je naše, to není budoucnost, ale minulost, která je nepředvídatelná.

Související odkazy:
Jihoafrické představy o AIDS

BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.