Političtí vězni zůstávají na Sibiři

100 tisíc politických vězňů na Sibiři umrzlo

Sobota 14. dubna 2001


Připravil Paul Moss
Zpracovala Majka Ošťádalová

Přechod Ruska k demokracii a tržnímu hospodářství si vyžádal obrovské změny - některé více, jiné méně populární. Jednou ze změn, která si získala širokou podporu, je rozhodnutí přemístit a najít nový domov pro stovky tisíc lidí ze Sibiře a arktických oblastí.

Řada průmyslových odvětví v těchto částech Ruska už skomírá, částečně také proto, že zde byly továrny postaveny, aby v nich pracovali vězňové smutně proslulých gulagů z doby Sovětského svazu. Někteří z těchto lidí však dodnes žijí tam, kde byli dříve vězněni.

Zpravodaj BBC Paul Moss se odvážil do oblastí, kde teploměr klesá hluboko pod bod mrazu a ve Vorkutě navštívil bývalé vězně gulagů.

Za polárním kruhem

První věc, která se vám stane, když vyjdete do více než desetistupňových mrazů je, že vám začne dělat námraza na chloupcích v nosních dírkách. Není to nepříjemný pocit. Je jenom zvláštní. Divíte se, proč vám někdo do nosu strčil štětky na nádobí.

S těmito a podobně banálními myšlenkami jsem dorazil do odlehlého hornického města Vorkuty ležícího vysoko za polárním kruhem na západ od Uralu. Vypravil jsem se podívat, jak funguje rozsáhlý program v jehož rámci jsou lidé z těchto extrémních přesídlováni na jih.

Vorkuta vznikla ve 30. letech doslova z ničeho. Není žádný zapadákov, ale velké město se širokými ulicemi a impozantními budovami. Jako nějaká polární fata morgána se před vámi objeví dórské sloupy a momumentální historické sochy, zasazené dosamého středu nekonečných ledových plání.

Město uprostřed ledu

Lidé, kteří to vše stavěli a dřeli v místních dolech, nebyli běžnými dělníky stěhujícími se za prací. Většinou to byli političtí vězňové, lidé, kteří upadli do nemilosti během staliniských čistek a byli semleti v soukolí Stalinova programu průmyslového rozvoje.

Místní gulag zavřeli v šesesátých letech, ale mnoho bývalých vězňů zůstalo. Jejich byty dávno zabavil stát, neměli peníze kam jít, ani peníze, aby se tam dostali. Pavel Negretov mi ukázal místo, kde bylo zastřeleno 50 jeho kolegů horníků, protože se rozhodli stávkovat. Bylo to marné gesto.

Vzhledem ke stovkám tisíc lidí umírajících v důsledku práce v dolech, však neměli co ztratit. Pavlovi je dnes 77 let a čeká na přesídlení do nového domova. Trvá však na tom, že odjede, jen pokud ho pošlou do Petrohradu. "Žijí tam moje děti," říká, " byla by to nádhera."

Drsné podmínky

Usilovně jsem se snažil soustředit na to, co říká, ale zima začala pronikat veškerou výbavou z termomateriálů a zateplenými botami, které jsem nakoupil v Londýně. Už jsem necítil prsty u nohou.

Pavel měl na sobě jenom lehký svetr, šálu a kabát, ale nezdálo se, že by zimu vnímal. Zahleděl se na památník horníků - prosté kříže rozeseté po holé sněhové pláni. "Koneckonců si myslím, že tady taky zemřu," řekl.

Později jsem zjistil, že toho rána teplota klesla na mínus 33 stupňů pod nulou. Přesídlovací program se vleče. Většina těch, kterým má pomoci, už nebudou bývalí vězňové, kteří přežili, jako Pavel, ale jejich potomci.

Řada z nich zde zůstala, společně s dětmi dozorců KGB, kteří gulag řídili. "Vycházíme spolu dobře," řekli mi, "jeden druhému rozumíme."

Důvody přesídlení

Vydal jsem se navštívit další bývalou vězeňkyni do vesnice jen několik minut cesty od Vorkuty. V roce 1952 žila Raisa Savasjanovová v Moskvě. Půjčila svůj psací stroj přítelkyni a ta na něm napsala něco o svém opilém bratrovi, který prohlásil, že by zabil Stalina. Psací stroj byl vypátrán.

V době paranoidních soudních čistek byla samotná Raisa usvědčena z přípravy vraždy velkého vůdce. Ve dvaadvaceti ji poslali do Vorkuty na stavbu železnice. Na někoho, kdo vydržel tolik strádání, je Raisa rázná žena. Stále pracuje - šije kožešinové čepice a není překvapením, že v těchto částech Ruska je o ně zájem.

Přátelské vztahy v mrazu

Také Raise se otevírá šance na přestěhování, i když ji tato představa nenaplňuje velkým nadšením. Jak mi prozradila, na jih se už několikrát podívala. "Nikoho tam už ale neznám," říká, "jinde v Rusku spolu lidé nemluví. Zato ve Vorkutě držíme při sobě."

Mnohem víc mě překvapila tvrzením, že teplé jižní počasí už pro ni není. Opouštěl jsem Raisin byt a pečlivě si oblékal pět vrstev oblečení z nejmodernějších termo-materiálů do mrazu.

Pokoušel jsem si představit tuto postarší dámu, jak před mnoha lety pracovala venku na sněhu a ledu a na sobě měla jenom nejjednodušší vězeňskou unifromu. Jak se zdá, lidé se mohou sžít i s těmi nejnepříjemnějšími místy. Někteří ale už nikdy nenajdou cestu domů.

Související odkazy:
Sibiř sužuje výjimečně krutá zima

BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.