Neklidká kolumbijsko-ekvádorská hranice

Kolumbijská provincie Puntamayo je největším producentem kokainu, hraničí s Ekvádorem

Sobota 24. února 2001


Připravil James Reynolds
Zpracovala Andrea Máslová

Kolumbie je už dlouho poznamenána pašováním drog a násilím. Její sousedé si nyní začali stěžovat, že tyto problémy postihují i jejich země. Náš jihoamerický zpravodaj James Reynolds navštívil hranici mezi Ekvádorem a Kolumbií.

Odjížděl jsem s nejasným vědomím toho, co mám očekávat. Na základě vyčtených informací o řadě nebezpečí, kterému je vystaven Ekvádor ze strany Kolumbie, jsem si myslel, že pravděpodobně naleznu přísně střežené hraniční pásmo. Vojáky hlídkující v nárazníkových místech a tak podobně.

Nebezpečná amazonská oblast

Ekvádorská amazonská oblast hraničí s kolumbijskou provincií Putamayo, která je největším producentem kokainu v Kolumbii.

O kontrolu nad oblastí usilují marxistické guerily a polovojenské skupiny. V posledních několika měsících uprchly před rostoucím násilím v Kolumbii tisíce lidí do Ekvádoru.

Odletěl jsem do města Lago Agrio v amazonské oblasti Ekvadoru. Hledal jsem řidiče, který by mne vzal na krátký výlet na hranici s Kolumbií. Našel jsem muže jménem Cesar se žlutým jeepem. Souhlasil, že mne na hranici odveze. Jeli jsme po silnici směřující k hranici.

Obavy cizince

"Jsem si jistý, že vás neunesou," opakovaně mne ujišťoval Cesar. Lehce znepokojen jsem vyndal svou vizitku z BBC a na její zadní stranu jsem napsal telefoní číslo redakce v Londýně.

K tomu jsem připsal následující slova: "Prosím, pokud se mi něco stane, volejte toto číslo." Potom jsem kartu předal Cesarovi. Vůbec se nenamáhal s přečtením mého vzkazu a strčil ji do kapsy.

Přijeli jsme k malé boudě se dřevěnou závorou, z které se vyklubalo kontrolní stanoviště. Strážník oblečený v modrém tričku se na mne podíval. Pak se podíval na stojan k fotoaparátu, který ležel na zadním sedadle.

"To je stan?", zeptal se. "Ne, stativ, jsem novinář," řekl jsem. Následovala pauza. Usmíval jsem se. On se zasmál. Voják na druhé straně se na mne podíval a řekl něco Cesarovi. Pak jsme se rozjeli.

Raději mlčte...

"Nejlepší bude, když nikomu už nic neřeknete," varoval mne Cesar, "prostě jen seďte a dívejte se přímo dopředu." Souhlasil jsem.

"Máte kloubouk?" zeptal se mě Cesar. Měl jsem baseballovou čepici. "Dejte si ji na hlavu, budete vypadat méně americky. Američany tu nenávidí.

	Bude nejlepší, když tu vůbec nebudete fotografovat. Každý je tady zapojen
	průvodce Cesar

Domníval jsem se, že s baseballovou čepicí na hlavě budu naopak vypadat víc americky. Nicméně jsem neprotestoval. Seděl jsem zaklesnutý v sedadle spolujezdce a díval se přímo před sebe tak, abych vypadal neviditelně a neamericky.

"Nekrčte se a seďte rovně," nařídil mi Cesar. Jak řekl, tak jsem udělal. Za několik minut jsme dospěli k cíli - k hraničnímu městu La Punta. Bylo to jen pár domů u řeky San Miguel. Ta odděluje Kolumbii od Ekvádoru.

Nehlídaná hranice

Není to příliš velká část hranice. Nábřeží lemují kanoe, které převážejí lidi na druhou stranu - do kolumbijské provincie Putamayo. Na přechodu neplatí pro přícházející ani odcházející žádná omezení.

Ekvádorci a Kolumbijci mohou přecházet hranici podle libosti. U řeky byla jediná bouda jako symbolické kontrolní stanoviště a v ní se nějaký voják krčil v křesle. Možná, že v této oblasti se mohou v křeslech krčit pouze vojáci.

"Bude nejlepší, když tu vůbec nebudete fotografovat. Každý tady je zapojen do obchodu s drogami," řekl mi Cesar, "a nejlepší také bude, když vůbec neopustíte auto. Prostě jen objedeme blok," dodal.

Všichni obchodují s drogami

Pomalu jsme jeli po blátivé cestě. Z barů a domů nás sledovalo několik lidí. Nasadil jsem, jak jsem se domníval, výraz naprosté znuděnosti - jako kdybych byl v La Puntě tak často, že už mi tentokrát nestojí ani za to, abych zastavil a vylezl ven.

Náhle jsme se ocitli v dopravní zácpě. Bylo to trochu nečekané, protože v La Puntě jsou jen tři ulice. Čekali jsme, dokud se nějakému nákladnímu autu nepodaří vycouvat. Zintenzivnil jsem svůj znuděný výraz a za několik minut jsme už směřovali zpátky k Lagu Agriu.

"Ten voják si myslel, že se vám nepodaří odtamtud dostat," oznámil mi Cesar. "Ten, jak se mnou mluvil na tom kontrolním stanovišti. Řekl mi, že jste synem smrti." Nevím jestli přeháněl, nijak zvlášť jsem to nezjišťoval.

Strach obyvatel

Pár dní nato muselo své domovy opustit několik stovek Ekvádorců, kterým vyhrožovaly kolumbijské ozbrojené skupiny. Stali se uprchlíky ve své vlastní zemi.

Ekvádorské pohraniční úřady požádaly o posily, které by pomohly zajistit bezpečnost v této části země - nicméně zatím se toho udělalo jen málo.

V této chvíli odděluje Ekvádor od nejnásilnější kolumbijské oblasti jen hrstka hraničních chatrčí se dřevěnými závorami.

Související odkazy:
Život kolumbijského pěstitele koky

BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.