| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Sobota 3. února 2001 Do západoindického Gudžárátu směřují další a další humanitární zásilky obětem lednového zemětřesení. Jedním z nejpotřebnějších míst je městečko Bhudž, které se nachází v epicentru tragédie. V devadesáti pěti procentech místních budov se od osudného pátečního dopoledne nedá bydlet. Stovky mrtvých těl se stále nacházejí v sutinách a nadále hrozí nebezpečí epidemie. Oběti zemětřesení
Když jsme přijeli blíž, rozeznávali jsme lidská těla. Těla obětí zemětřesení. Další mrtvoly čekaly na dvorku a zpod špinavých prostěradel čouhaly štíhlé hnědé nohy s elegantními kroužky kolem kotníků. Dali jsme se s pozůstalými do řeči a kolem nás se shromáždili lidé, kteří si chtěli postěžovat celému světu. "Čtyři sta lidí," říkal jeden z nich. "Čtyři sta mrtvých jen tady." Dalšímu muži vyhrkly slzy. Chytil mě za ruku a říkal: "Všichni tady ztratili své blízké. Každá rodina o někoho přišla." V epicentru Přijeli jsme do městečka Bhudž a atmosféra nás okamžitě pohltila. Už cestou z letiště jsme při jízdě podél zdevastovaných obydlí ztichli. Krajina připomínala scenérii z válečného filmu. Namísto domů jen hromady sutin a střechy zaryté do země. Sídlištní domy se naklánějí a jejich přízemky jsou zatlačeny pod zemský povrch. Pak uvidíme útržky tapet na zbytcích cihlové stěny zničené místnosti a zarámovaný obraz visící nakřivo v posunutém bytě. Trosky města Na některých místech pokračují náročné záchranné práce. Místní obyvatelé mají v rukou páčidla a lopaty, s kterými přehazují sutiny do košíků. U jednoho zhrouceného činžáku dohlíží vojenský velitel na práci rypadla. Někde pod těmi kusy zdiva podle něj leží osmnáctiletá dívka.
Přelézáme haldy sutin, okenních rámů a kusů dveří. Za zdmi zvedá poněkud odevzdaně několik nováčků krumpáče nad betonovými bloky. Na hlavě měli barety a jejich uniformy ztuhlé vrstvou prachu. Bude někde tady, ukazuje velitel k jejich nohám. Ta představa zněla fantasticky. Záchrana i rabování V tu chvíli někdo vykřikl a vytáhne z rozvalin otlučený kufr. Všichni se začnou podivně radovat a vypadají příliš mladě na to, aby tady vyhrabávali svoji mrtvou kamarádku. Těžko říct, zda dřív litovat mrtvé nebo živé. Mnozí obviňují úřady z toho, že nedělají , co by mohly. Místní lidé probírají sutiny holýma rukama a jak mi řekl jeden ze záchranářů oběti se tu často okrádají. Přestal mluvit anglicky a ukazuje mi, jak jeho známé stáhli prsten. Šok a smutek Ti co v troskách přežili, jako by byli omámení. V pátek 26. ledna deset minut před devatou ráno přišli o všechno. O domov, přátele. Není divu, že jsou stále v šoku.
"Studuji na vysoké škole," vysvětluje, "a můj otec je úředník. Máme dům s omnácti pokoji," říká a pak se opravuje, "tedy měli jsme." Obavy z budoucnosti Otec, který stál za ní, mi říká, co všechno vlastnili, ale teď natahuje prázdné ruce, jsou z nás žebráci. Má radost, že pocházíme z Británie. "Britové nám posílají spoustu věcí, děkujeme." Vlasy má rozcuchané a na sobě potrhané šaty. Když utíkali z domu, starý svět se jim zhroutil. "Bojím se, že teď nám lidé pomáhají, protože tu je spousta novinářů, svěřuje se, "ale za týden, možná za měsíc budeme hladoví a svět na nás zapomene. Související odkazy: BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Zpět nahoru | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||