Východoněmecký přístup k dětem

Výchova dětí ve východním Německu je pozůstatkem bývalého režimu

Sobota 2. června 2001


Připravil Rob Broomby
Zpracovala Andrea Máslová

Měly by být děti vychovávány přísněji? Náš berlínský zpravodaj Rob Broomby konstatuje, že Německo se sice sjednotilo, ale v přístupu k dětem na východě o sobě stále dává vědět styl bývalého režimu.

Nikdy jsme se nedozvěděli, jak se jmenuje. Bylo mu okolo pětapadesáti. Hlavu plnou šedých vlasů a bledou, zahořklou tvář. Měl však odznak. Symbol autority.

Rodinná prohlídka památek

Incident se odehrál v jednom z těch mnoha paláců, které obklopují město Postupim, domov pruských králů. Bez ohledu na nepříliš velkou vzdálenost od Berlína zůstává Postupim i přes ohromné investice na Východě.

Právě tady ve válečných sutinách uzavřeli západní spojenci, Britové, Američani a Rusové pod vedením Josefa Stalina, dohodu, která vedla k rozdělení východní Evropy před vypuknutím studené války.

	Bylo mu okolo pětapadesáti. Hlavu plnou šedých vlasů a bledou, zahořklou tvář. Měl však odznak. Symbol autority.

Byli jsme jen několik kroků od Stalinovy kanceláře, když se to stalo. Držel jsem svou osmiměsíční dceru Anju v náručí. Má žena Regi se starala o našeho dvouletého syna Jana. Byl trochu znuděný, ale všeobecně dělal radost svým rodičům při prohlídce historické budovy.

Vstoupila nějaká skupina turistů. Průvodkyně stála vedle mne a laškovala s Anjou, která ochotně žvatlala. Začal výklad. Můj malý chlapec, fascinován řečí průvodkyně, našel způsob, jak se dostat dopředu a v němém úžasu sledoval její projev.

Agresivní "dozorce"

Najednou jsem si začal uvědomovat hluk po mé levici. Objevil se muž s odznakem. Napochodoval ke mně a naštvaným hlasem, jako bychom se už hodinu hádali, prohlásil: "Dobře! To by stačilo, odejděte!"

"Promiňte", řekl jsem " právě jsme přišli".

"Vaše děti tu vyrušují".

Podíval jsem se dolů na Jana, který zde v tichosti stál se svým "tatínku, proč ten pán křičí", a přitom ho nenápadně sledoval.

"Promiňte", řekl jsem nejklidněji, jak jen to bylo možné, "nikam nepůjdeme, ještě jsme neskončili s prohlídkou."

"Mám odznak, zodpovědnost a vy opusťte prostor", řekl. Anja začala slintat.

"Jediný, kdo tu vyrušuje", řekl jsem, "jste vy".

Jeho výraz nabral podobu nepřátelské prázdnoty agresivní byrokracie. "Jste nespolečenští", řekl a mumlal si něco o dětech vychovávaných "nezodpovědným způsobem".

"Promiňte", řekl jsem, "ale vy jste velmi neprofesionální a agresivní a já bych si rád stěžoval u vašeho šéfa".

Dědictví minulosti

Opět mi zamával před nosem svým odznakem, který stáhl dřív, než jsem si stihl přečíst jeho jméno. Následně souhlasil s tím, že nás odvede, abychom si mohli stěžovat, ale jakmile jsme se ocitli ve druhé místnosti, zavřel za námi dveře.

Po vteřinové pauze, ve které jsme přemýšleli o původu té agrese, jsme se zhluboka nadýchli a vrátili se zpět, abychom zjistili jeho jméno.

Tentokrát vrazil mé ženě Regi odznak přímo před oči, až se musela zaklonit. Totéž udělal mně. Anja nehnula ani brvou. Když jsme odcházeli, milý německý turista, kterému bylo trapně z agresivní exhibice, říká: "velice se vám omlouvám". Usmál jsem se a poděkoval za jeho podporu.

Nakonec se nám podařilo podat stížnost. Byla přijata profesionálně a dostalo se nám plné omluvy.

Východoněmecká výchova

Z prohlídky jsme však odešli rozčileni s pocitem zklamání. Německo učinilo během posledních let obrovský krok k tomu, aby se stalo rodinnou přátelskou zemí.

	V Berlíně jsme si zvykli na to, že nás na ulici zastavují neznámí lidé a radí nám, jak se máme starat o děti.

Ve většině obytných čtvrtí naleznete příjemně rozesetá dětská hřiště. A mimo velká města děti stále ještě chodí do školy sami, bez doprovodu. Zákony upřednostňují rodiny a když jdete s dětmi do restaurace, bez problémů dostanete dětská sedátka.

Mezi starší generací však přetrvává pocit, že děti by měly být viděny, avšak nikoliv slyšeny a samozřejmě, když nejsou vidět, je to ještě lepší. Ještě tu existuje něco jako nevyžádané rady.

V Berlíně jsme si zvykli na to, že nás na ulici zastavují naprosto neznámí lidé a radí nám, jak se máme starat o děti."Není vašemu dítěti velká zima? Nepotřebuje svetřík? Neměla by mít kloubouček? Neměla by být v posteli? Nekřiví si v tom vaku zádíčka? A tak dále. Ještě horší jsou ti, kdo nemluví, ale jednoduše nesouvou, když jdou kolem.

Méně a méně dětí

Německo se potýká s úpadkem porodnosti. Všechny politické strany nyní hledají způsoby, jak zpříjemnit rodinný život. Státní podpora na dítě je už nyní vysoká a příští rok by měla dosáhnout sto třiceti čtyř dolarů měsíčně. Někteří konzervativní politici navrhují ještě větší vzpruhu rodinných dávek. Cokoliv, co by přinutilo lidi k založení rodiny.

Nepřekonatelnou překážkou však zůstává celkový přístup. To co jsme zažili v Postupimi, nebylo jen zneužití moci, ale ukázalo to i na postoj k dětem. Incident mi připomněl něco, co se stalo při návštěvě jiného pruského paláce ve stejném městě.

Kam zmizeli všichni komunisté?

	Německo se potýká s poklesem porodnosti. Všechny politické strany hledají způsoby, jak zpříjemnit rodinný život. Nepřekonatelnou překážkou však zůstává celkový přístup.

Ukazoval jsem svému hostu pamětihodnosti, když se náhle vynořila otázka "kam odešli všichni ti staří komunisté po pádu Berlínské zdi?"Těžko by se taková otázka objevila při prohlídce císařské koupelny.

Když jsme si prohlíželi tu úžasnou parádu, dozorce povstal, aby se přesvědčil, že nesedíme na židlích. Než spustil, krátce se zamyslel. Očekával jsem něco jako, že právě tady se "každé ráno koupal císař Vilém", což by nám sdělil podlézavým způsobem, který ovládají pouze průvodci ve velkolepých budovách. Ale ne.

Jakmile si získal naši pozornost, suše sdělil: "Tohle místo bych zrušil a necpal do něj žádné peníze, nestojí za ty náklady". Pak zmizel stejně, jako se objevil. Nepřál si být dále dotazován. Tehdy jsme opustili palác v záchvatech smíchu. "Kam všichni ti staří komunisti odešli?" povídám: "Tady máš odpověď."

Související odkazy:
Německem otřásla rasově motivovaná vražda

BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.