Německem otřesené rasově motivovanou vraždou

Kancléř Schroeder na místě vraždy

Sobota 9. září 2000

Připravil Rob Brooby
Zpracovala Karolína Rezková

Německý kancléř Gerhard Schroeder minulý týden v Desavě na východě země položil věnec na místě, kde tři skinheadi nedávno zavraždili Mozambičana. Soud neonacistům uložil vysoké tresty. Podle berlínského zpravodaje BBC Roba Broombyho, tato událost naznačuje, že téměř deset let po sjednocení má Německo do multikulturní společnosti ještě daleko.

Potkal jsem ji uprostřed městského parku v Desavě. Vypadala pohuble a vystresovaně a chvátala z nákupu domů, kde na ni čekaly její tři děti. Za normálních okolností by to pro Angeliku Adriano byla příjemná procházka mezi květinovými záhony a pod rozlehlými stromy. Letní stín ale působil hrozivě.

Na tomtéž místě před pár týdny tři opilí neonacisté surově napadli jejího muže, pocházejícího z Mozambiku. Policii řekli, že to udělali z nenávisti k cizincům. Muži Mozabičana kopali, srazili ho k zemi a těžkými botami mu šlapali na na hlavu - ještě dlouho poté, co ztratil vědomí. Jejich oběť podlehla vážným zraněním hlavy o tři dny později.

"Nejtěžší věcí teď je", říká Angelika,"že děti budou muset vyrůst bez otce."

Večer, kdy došlo k útoku slavil Alberto Adriano, který v Německu žil a pracoval už dvacet let, svou nadcházející cestu domů, do Mozambiku. Ve své vesnici by se jistě těšil obdivu - řekli by si: "kluk od nás a podívejte, jak si polepšil, teď se vrací domů a veze přepychové dárky". Namísto toho jeho rodina z Německa dostala obyčejnou dřevěnou rakev se znetvořenými ostatky svého devětatřicetiletého syna.

Skutečnost, že se Gerhard Schroeder rozhodl uctít Adrianovu památku u jednoduchého pomníčku, který teď stojí na místě vraždy, je symbolická sama o sobě. Němečtí státníci pokládali podobné věnce i dřív, většinou si však připomínali oběti minulosti - lidi, kteří zahynuli v koncentračních táborech nebo při masakrech. Tentokrát bylo poselství jasné: Německo nebude opakovat minulost.

Pod stejnými stromy, kde umíral Alberto Adriano, jsem potkal mladou Němku, která zde odpočívala společně s místními africkými mladíky. Vypadalo to, jako soulad kultur - až do chvíle, kdy dívka promluvila.

"Ta vražda byla hrozná", řekla dívka, "ale já jsem taky nešťastná. Tady to není tak hrozné, ale když vidím všechny ty Turky v Berlíně... víte, ožení se s našimi dívkami, jen aby tu mohli žít". Její slova byla plná zášti.

Zeptal jsem se, jaký je rozdíl mezi Turky a jejími africkými přáteli? "Afričani pracují za 8 marek na hodinu, to by žádný Němec nedělal", řekla dívka, "ale Turci nám berou naše pracovní místa."

Jeden z místních Afričanů mi řekl: " Víte, mluvím s vámi jedině, protože nejste německý novinář". "Nikomu z nich nevěřím, nevěřím ani policii. Kdyby mě někdo napadl, neohlásil bych to, protože bych z toho mnohem spíš měl popotahovačky já sám".