Středa 14. listopadu 2001

předcházející

Nechtění nezávislí úředníci

Ondřej Štindl

Včerejší společné vystoupení šéfa delegace Evropské komise Ramira Cibriana a českého premiéra Miloše Zemana se neslo, řečeno s jistou nadsázkou, v duchu lásky, míru a harmonie. Zvlášť předseda vlády hovořil tónem spokojeným a vůči novinářům blahosklonným, koneckonců měl proto důvod. Vyznění hodnotící zprávy je pro Česko převážně pozitivní, Evropská komise dala celkem jednoznačným jazykem najevo, že by se Česká republika v roce 2004 měla stát členskou zemí Evropské unie.

Zeman se rychle vypořádal i s nejzávažnějšími výhradami, jež komise na českou adresu vznesla. Míru hospodářské kriminality a korupce, již zpráva označila za znepokojivou, přičetl na v rub tomu, že boj s korupcí je běh na dlouhou trať. Zazní-li takový výrok na konci volebního období z úst představitele strany, která před volbami slibovala razantní vypořádání se s krupcí, rovná se to téměř přiznání porážky. Zvlášť vezmeme-li v potaz, jak malou část té dlouhé trati česká státní správa uběhla. Nezbývá než ocenit Zemanovo řečnické umění, s nímž tuto hořkou pravdu snadno pohřbil pod nános radostnějších konstatování.

Snad vůbec nejdůraznější připomínka ze strany komise se týká toho, že Česká republika stále nemá zákon o státní službě, který by vytvořil vrstvu na politice nezávislých státních úředníků. Předseda vlády zdržení v této věci vysvětluje nečinností minulých vlád a neochotou opozice přistoupit na kompromis ohledně podoby zákona. Tato neochota podle něj způsobila neúspěch vládní předlohy v parlamentě.

Na tom všem je jistě kus pravdy. Pokračující stav sepětí státní správy a politiky ale není jen věc minulých opomenutí a současného politikaření. Ta "odluka", kterou Evropská komise požaduje, je totiž neslučitelná se způsobem fungování celku české politiky v posledních dvanácti letech. V Česku přece existuje tradice toho, že vítězové voleb státní správu přeobsazují podle svého a místa ve státní správě často bývají předmětem různých dohod - ať už v rámci vládní koalice nebo opoziční smlouvy.

Pokud by se měla státní správa stát do značné míry nezávislou na politické moci, zúžil by se prostor pro politické manévrování. Navíc v duchu dosavadní české politické praxe by bylo, aby ten komu se zákon o státní službě podaří prosadit, tu nově vzniknuvší nezávislou státní správu obsadil svými lidmi, které již nebude možné odvolávat v důsledku politických změn. Tomu se konkurence pochopitelně bude snažit zabránit.

Očekávání, že česká politika bude na připomínku z Bruselu rychle reagovat, třeba ještě do voleb, je proto možná přehnaně optimistické.