Středa 31. října 2001

předcházející

Souboj "titánů"

Adam Drda

Českou politickou scénu ovládají už léta spory Václava Klause s Václavem Havlem, kterým zpravidla zpoza rohu asistuje Miloš Zeman a přidává se střídavě k jednomu nebo k druhému "titánovi". Jelikož Klaus i Havel jsou obklopeni množstvím horlivých kývalů, vzniká v zásadě nesmyslný dojem, že právě tito dva lidé reprezentují dva jedině možné politické světy. Hrubě řečeno, buď jste s Klausem pro "partajokracii", nebo s Havlem pro všespásnou občanskou společnost. Mezi tím, ani vedle toho, jako by se už nenacházel žádný prostor.

Oba zmínění politici jsou natolik přesvědčeni o vlastní výjimečnosti, že vzájemnými antipatiemi dokážou zahltit jakékoli téma. Příkladem může být nedělní prezidentův projev a špatně skrývaná hysterická reakce, kterou vyvolal v řadách ODS a která se pak dva dny objevovala - a v podobě komentářů dosud objevuje - na stránkách českého tisku.

Členové zmíněné strany sice říkají, že událost nechtějí příliš komentovat, ale vyjadřují se k ní o sto šest. Klaus prý při Havlově řeči cítil "smutek a žal", místopředseda ODS Ivan Langer dost nevkusně hovoří o vystoupení mravokárného "chřadnoucího monarchy" a další místopředseda Petr Nečas mluví o tom, že si prezident "přihříval vlastní polívčičku".

Po pravdě řečeno, Havel si takovou reakci Klause a jeho věrných přímo objednal. Místo toho, aby se držel zvoleného zásadního tématu - tedy nedostatečného českého vyrovnání s totalitní minulostí - sklouzl k úvahám o komunismu s kapitalistickým nátěrem, o neokomunistické snaze umlčovat kritické hlasy intelektuálů a likvidovat rodící se občanskou společnost, o zpřítomňování dusné atmosféry protektorátu či 50. let (sic!) nebo o technokratickém vztahu ke světu.

Prezident sice nikoho nejmenoval, ale každému člověku, který jen trochu sleduje místní politické dění bylo z kontextu jasné, že se snaží trochu zasáhnout premiéra Zemana - ale tak, aby to moc nebolelo, protože třeba o vládním tažení proti týdeníku Respekt se konkrétně nezmínil, a že v první řadě chce zasáhnout Klause - a to tak, aby ho to pokud možno urazilo co nejvíc.

Kdyby prezidentovi skutečně záleželo na tom, aby se Češi naučili kriticky hodnotit vlastní minulost, kdyby opravdu chtěl, aby se podařilo důsledněji stíhat komunistické zločince, odstranit nadměrnou shovívavost justice a změnit pohled společnosti jako celku třeba na normalizaci, pak bylo na místě napsat k 28. říjnu projev, který by aktivní politiky, sociálními demokraty počínaje a čtyřkoaličníky konče, nutil na tyto nevděčné otázky reagovat. K základním vlastnostem kvalitního politika přece patří prozíravost a schopnost najít způsob, kterým lze dosáhnout cíle. Havlovo protiklausovské úsilí má ale výsledek přesně opačný: téma vyrovnání s minulostí v podstatě zapadlo a ke stíhání totalitních zločinců či k nedotaženým restitučním kauzám se vyjadřují jen ti lidé, kteří se k nim vyjadřovali vždycky.

Politikům - a nejen těm z ODS - bylo umožněno, aby se skryli za nepodstatné komentáře nepodstatných věcí. Žurnalisté na tom často nejsou o moc líp: Noviny přinášejí články typu "Klaus a Havel vedou dlouhou válku" a na prvních stranách rozebírají opravdu zásadní problém, že Miloš Zeman nešel na Hrad, aby se nemusel potkat s paní Havlovou.

Spor prezidenta a šéfa ODS není v první řadě sporem dvou rozdílných zásadních politických vizí - je to spor personální, opřený o přepjaté hodnocení minulých i současných událostí, o patetické výroky a unáhlené soudy. A čím víc se vystřuje, tím víc dusí diskusi o zásadních politických záležitostech.