Úterý 30. října 2001

předcházející

Práce českého novináře

Ondřej Štindl

Kritika rozhodování soudů pro jejich možnou zaujatost nebo alespoň nedostečnou nestrannost je zřejmě pro české novináře tabu. K takové interpetaci může vést výsledek průzkumu, podle nějž jen necelé procento ze všech zkoumaných textů v českých celostátních denících v první půli tohoto roku obsahovalo nějaké kritické vyjádření ve věci soudcova postupu. Poučka přitom praví, že moc soudní tvoří společně s mocí zákonodárnou a výkonnou tři základní pilíře demokratického zřízení a kritika vlády nebo parlamentu je v českých médiích celkem obvyklá.

Česká justice jako systém se navíc netěší bůhvíjak velké důvěře společnosti a o obtížích její transformace se i v novinách popsalo dost papíru. Tak v čem je tedy problém, když přijde na řadu referování o jednotlivých případech, jež tento kritizovaný systém řeší? Na to průzkum, samozřejmě neodpovídá.

Zkušenost z práce v českých redakcí však naznačuje, že zmíněný problém nespočívá v přehnané úctě před vrchností. U jeho kořenů je spíš, řekněme, provozní praxe, jež se ve většině zdejších médií zavedla. Pokud by někdo chtěl zhodnotit rozhodnutí soudu, musel by se přinejmenším účastnit všech stání. Už to ovšem může být při vytíženosti redaktorů dost podstatný problém.

Člověk, který musí zpracovat, s mírnou nadsázkou řečeno, tři texty během tří hodin, nebude pokoušet osud a vyjadřovat se k otázkám, o nichž ani nemůže mít valné ponětí. I kdyby ovšem náš hypotetický redaktor znal všechny nuance projednávaného případu, těžko by je mohl na odpovídající ploše vysvětlit a svoje hodnocení také o něco popřít. Rozsudek se tak pro novináře stává tím nejdůležitějším zdrojem informací o daném procesu a už jen proto jej žurnalista může jen těžko zpochybňovat.

Do podobné situace se mnoho novinářů dostává i ve vztahu k policii, jež byla podle průzkumu kritizována asi v sedmi procentech textů. Tím nejpodstatnějším zdrojem informací o práci policie je totiž často policie sama. Kromě nadměrného zaznamenávání výroků policejních mluvčích se to projevuje třeba i v častém zařazování záběrů policejních videokamer do televizního zpravodajství. Jsou populární díky své akčnosti a exkluzivitě.

Televize se však v okamžiku, kdy je zařadí, vzdává role nezávislého pozorovatele a fakticky přijme za svůj pohled jedné ze zúčastněných stran. Jenomže zjišťování potřebných informací vlastními silami je daleko časově i finančně nákladnější, než spoléhání se na oficiální zdroje. Zároveň není moc důvodů domnívat se, že by se takový způsob práce v delší perspektivě vydavateli ekonomicky vyplatil a sami novináři na zlepšení podmínek své práce nijak zvlášť netlačí.

Spokojeni tak mohou být soudci i policie, kteří se postupně stávají nejvyšší autoritou pokud jde o výklad sebe sama. Spokojeni mohou být i vydavatelé, kteří třeba ze soudních síní získávají texty, nad které se dá přilepit atraktivní titulek. Spokojeni by sice nemuseli být čtenáři, jenomže ti se většinou z médií nedozvědí, že k takové nespokojenosti existuje důvod. Vzniká tu jakási, sice hodně podivná, ale harmonie.