Pondělí 29. října 2001

předcházející

Oslabený apel prezidenta Havla

Adam Drda

Ve své řeči k výročí 28. října dal prezident najevo znepokojení nad tím, že se česká společnost dostatečně nevyrovnala s totalitní minulostí. Lidem, kteří působili zejména v protikomunistické opozici se podle Václava Havla neprojevuje patřičná spontánní úcta a respekt. Naopak různí zrádci, estébáci a představitelé režimu nejsou po právu trestáni. Není vidět vůle odsoudit vše odsouzeníhodné. Hlavní důvod Havel spatřuje v tom, že "většina občanů - byť pod hrubým a velmi rafinovaným nátlakem - tak či onak s režimem spolupracovala nebo ho aspoň tak či onak tolerovala".

Prezidentovo znepokojení je jistě oprávněné a koneckonců, není ani zdaleka první inteligentní osobou, která podobný názor zformulovala. Z úst hlavy státu by ale kritika měla mít zásadní váhu. A jelikož je Havel prvním představitelem republiky prakticky celou dobu postkomunistické demokracie (a jelikož byl jeho projev namířen i proti současné politické reprezentaci), člověk může, nebo dokonce musí, včerejší morální apel konfrontovat s tím, o co se Havel ve své funkci snažil, jak osobně působil - školometsky řečeno, jak šel příkladem.

Vyrovnat se s komunismem znamená především vytrvalale se snažit o pravdivé pojmenování tehdejších událostí a jednání jednotlivců, snažit se zabránit tomu, aby se rozmazala hranice mezi dobrem a zlem, mezi zbabělostí a osobní statečností. Většinou je takové úsilí hodně těžké a hodně bolestné, ale je to je jediný způsob, jak pomalu přivést většinu společnosti k sebereflexi, k úvahám o vlastním podílu na totalitní minulosti.

Václav Havel ovšem po roce 1989 postupoval spíš v opačném duchu. Varoval před honem na čarodejnice, který nikdo nechystal, stavěl se proti odhalování agentů a otevírání svazků StB, jeho blízkým spolupracovníkem a federálním premiérem byl normalizační kádr Marián Čalfa. V polovině 90. let pak prezident prodal část svého majetku společnosti, v jejímž čele stál někdejší spolupracovník tajné policie. Všechny tyto věci společnost silně ovlivňovaly, potvrzovaly jí, že směřování v duchu hesla "padouch nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina" je v zásadě správné. Pokud dnes Havel svůj osobní podíl nezmiňuje, ubírá to jeho apelu na síle.

Podobně problematické je, když se prezident dopouští do uší bijících zjednodušení. V projevu se například v několika řádcích vypořádává s otázkou právní kontinuity, která dnes při stíhání komunistických zločinů působí obrovské potíže. Zjednodušeně řečeno jde o to, že každému estébákovi nebo komunistickému funkcionáři je třeba dokázat, že jednal v rozporu s tehdejším právním řádem. Pokud se takovou věc prokázat nepodaří, pokud se ten člověk dopouštěl ničemností v rámci platných zákonů, nemůže být odsouzen.

Václav Havel bůhvíproč říká, že stížnosti na "právní kontinuitu" jsou jen šidítkem - jako by nikdy nemluvil s vyšetřovateli ÚDV, jako by se nikdy nesetkal s lidmi, kteří se u soudů snaží zajistit nápravu křivd, které jim komunisté způsobili.

Prezident navíc tvrdí, že v prvních dnech po pádu komunismu bylo možné diskontinuitu práva vyhlásit, ale nikdo prý přesně nevysvětlil, co se tím vlastně myslí a jak by měl být postaven nový právní řád. Skutečnost je přitom taková, že právní diskontinutita byla v rozporu s polistopadovou politikou, kterou Havel reprezentoval a že o žádné "vysvětlování" nebyl v nastupujícím establishmentu zájem.

Projev má i několik dalších - mírně řečeno - diskutabilních pasáží, které Havlovi političtí oponenti nepochybně patřičně využijí. Třeba tu, v níž prezident tvrdí, že komunisté zaútočili daleko tvrdším způsobem na "občanskou společnost" než na soukromé vlastnictví. Vážná výzva k tomu, aby česká společnost nahlížela komunismus kriticky a spravedlivě - a tím se i učila hodnotit svoje dnešní chování - tak může velmi snadno zapadnout.