Pondělí 22. října 2001

předcházející

Kabaret Miloše Zemana

Ondřej Štindl

Předseda české vlády v minulosti několikrát vyjádřil odpor k - jak říká - primitivnímu antikomunismu. Personální politika jeho vlády také působí přiměřeně tomu tomuto postoji. Použijeme-li pro její popis klišé o tlusté čáře za minulostí, působí nedostatečně. Spíš by bylo namístě hovořit o pořádné gumě, jíž se kronika minulého režimu dře a dře, až se papír prodře.

ČSSD si v bohumínském usnesení sice spolupráci s komunisty zakázala, zdaleka ne celá strana se ovšem s tím usnesením ztotožňuje. O to překvapivěji teď může působit erupce nepřátelství mezi předsedou vlády a komunistickými poslanci.

Při čtvrtečních interpelacích si předseda vlády, jsa jimi tázán na českou podporu útoku na Afghánistán, skutečně nebral servítky. Stanovisko komunistického poslance Vymětala připodobnil k "řevu dinosaura ze zapáchajících bažin", poslanci Exnerovi doporučil léčení na psychiatrii v Bohnicích a navíc dodal, že ještě dvě nebo tři taková prohlášení by ho přivedla k podpoře zákazu komunistické strany.

Poslanci Vymětal a Exner se o den později snažili dosáhnout toho, aby sněmovna způsob vyjadřování předsedy vlády projednala. Jejich kolega Dalibor Matulka navrhl usnesení, jež by Miloši Zemanovi v budově sněmovny "zakazovalo chlastat". Naopak místopředseda senátu za ODS Přemysl Sobotka v neděli naznačil, že pokud by Zeman myslel svou podporu zákazu komunistické strany vážně, mohla by se opoziční smlouva změnit v koaliční. Jakoby na české politické scéně vznikala nějaká nová zápletka. Vskutku jen jakoby.

Zděšení komunistických poslanců nad premiérovým slovníkem je vskutku pokrytecké a odpovídající místní tradici, jež je posedlá "štábní kulturou", méně již obsahem sdělení. Navíc, Miloš Zeman oprávněně poukázal na to, že komunisté v minulosti plně podporovali často až vyhlazovací sovětskou válku v Afghánistánu. Jejich dnešní starost o osud afghánských civilistů proto může jen těžko působit upřímně.

V rámci snahy o vyváženost však dopřejme sluchu i druhé straně, jež požadovala onen citovaný "zákaz chlastání". Miloš Zeman často s obdivem hovoří o Winstonovi Churchillovi. To byl nejen velký britský státník, ale i muž velmi vtipný a jeho vztah k alkoholickým nápojům, především k whisky, byl více než vřelý.

Pokud jde o schopnost sarkasmu Zeman Churchillových kvalit zdaleka nedosahuje. Namísto suchých, úsporných a jedovatých šprýmů někdejšího britského premiéra nabízí vtipy příliš rozvláčné a obhroublé s pointou anoncovanou dlouho dopředu. Často je korunuje výmluvná odmlka, během níž má odeznít výbuch smíchu, jenž se však zhusta nedostaví.

A pokud jde o ty ostatní součásti Churchillova dědictví - tedy příchylnost k alkoholu a státnické schopnosti? V prvním případě bůh suď. A v tom druhém - státnické projevy, alespoň ve vztahu k vnitřním záležitostem, již dnešní stav české politiky po Zemanovi nevyžaduje. Do ohlášené penze mu zbývá pár měsíců a může si proto užívat svobody toho, na jehož slovech zas až tak nezáleží. Může vzít jakékoli téma a přeměnit je v kabaretní výstup. V komunistických poslancích, zdá se, vždy najde ochotné přihrávače.