Čtvrtek 18. října 2001

předcházející

Tlustá čára za legendami

Daniel Kaiser

Neskutečných dvanáct let po krachu tuzemské odrůdy komunismu budou čeští zákonodárci rozhodovat o tom, jestli se archivy komunistické tajné policie přece jenom dokořán otevřou. Na popud poslance Václava Krásy z Unie svobody předložila právě včera necelá padesátka poslanců návrh zákona, který by dal vzniknout takzvanému Institutu pro dokumentaci totality, úřadu, který by schraňoval pozůstalost po Státní bezpečnosti.

První hlasovací kolečko podstoupí návrh - říkejme mu pracovně Krásův - v prosinci a v únoru by mohlo přijít druhé čtení. Najde-li Krásův návrh podporu alespoň 101 hlasů - a zatím to tak vypadá, protože právě tolik poslanců bylo do sněmovny zvoleno na kandidátkách čtyřkoalice a ODS, které jsou pro odtajnění svazků - bude to v podstatě znamenat, že v České republice pohledu do útrob chcíplé velryby komunismu nestojí už nic v cestě.

První důležitý krok na cestě poznání udělala před nedávnem skupina občanskodemokratických senátorů kolem Jiřího Lišky, když v horní komoře prosadila zákon o otevření svazků komunistické Státní bezpečnosti. Senátní norma projde skoro určitě také sněmovnou a její vítězný pochod na sbírku zákonů nezastaví ani nevole sociálnědemokratické vlády.

Krásův návrh by pak měl tomuto zákonu dát do ruky důležitý nástroj - úřad, kde bude o dokumenty StB dobře postaráno a kde budou přístupné každému zájemci. Stát bude konečně zbaven svůdné možnosti manipulovat s informacemi ze života svých občanů, všichni ti, o nichž se díky lustračnímu zákonu ví pouze to, že je StB vedla jako své agenty, budou mít konečně možnost obhájit vlastní verzi svého příběhu.

Z momentálního rozložení sil v českém parlamentu je téměř jisté, že tohle všechno se opravdu stane. Jestli Institut pro dokumentaci totality začne fungovat od prvního července příštího roku, nebo kvůli byrokratickým průtahům o rok později, není už po tolika letech čekání tolik důležité.

Zbývají dva otazníky. Proč, když najednou vypadá cesta, kterou mají oba návrhy před sebou, jasná a rovná, to všechno trvalo tak dlouho? Tady je odpověď zřejmá. Zastáncům odtajnění Státní bezpečnosti došla po dekádě polovičatých řešení trpělivost. Pozdě, ale přece.

Proč se ale proti snaze zpřístupnit pozůstalost StB pořád formuje tak početná fronta? Vždyť obavy z toho, že pohled do svazků nastartuje společenské inferno, jasně vyvrací zkušenost východních Němců. I tam obránci lidských práv agentů tajné policie předpovídali hon na čarodějnice, který se ovšem vůbec nekonal. Když se před deseti lety v Československu hlasovalo o přijetí lustračního zákona, tvrdili jeho odpůrci, že pouhý fakt registrace v seznamu agentů nic nevypovídá, že to, co se odehrávalo mezi verbířem a verbovaným, bylo zpravidla mnohem složitější.

Teď se jim otevírá možnost postihnout onu složitou realitu, co nejdůkladněji to jde. Proč ji odmítají? To je otázka, na kterou dluží odpověď všem, které s takovou vehemencí celá devadesátá léta zatahovali do svých debat o potřebě tlusté čáry za minulostí, kterou prý stejně nelze poznat.