Středa 17. října 2001

předcházející

Zvláštní vztahy a iniciativy

Ondřej Štindl

Podobu zahraniční politiky nemusejí určovat výhradně geopolitické ohledy, strategie prosazování zájmů jednotlivých států a ideologická východiska vládnoucích stran. Jistou úlohu v ní sehrává i lidský faktor - koneckonců politici jsou také lidé, jakkoli může být kriticky smýšlející veřejnost někdy přesvědčena o opaku.

Partnerství mezi Prahou a Aténami se neopírá o nějakou dlouhodobou tradici úzké spolupráce, ale spíš o přátelství mezi ministry zahraničí obou zemí - Janem Kavanem a Jorgem Papandreem, kteří se znali ještě v dobách, kdy neřídili diplomacii svých států. Nic proti tomu - Řecko je český spojenec v NATO a členská země Evropské unie, kam chce vstoupit i Česká republika. Problematičtější ovšem jsou plody těchto zvláštních vztahů mezi Prahou a Athénami.

O známé kauze česko-řecké iniciativy, s níž Kavan a Papandreu přišli v době útoku NATO na Jugoslávii v roce 1999, už bylo řečeno dost. Poznamenejme jen, že reputaci České republiky, tehdy čerstvého člena NATO, iniciativa příliš neprospěla a k praktickým důsledkům ve vztahu k vývoji na Balkáně také nevedla.

Konflikt s terorismem se zřejmě stal impulsem pro další česko-řeckou aktivitu. Podle Jorga Papandrea chtějí obě země úzce spolupracovat, aby přispěly k dialogu mezi Západem a arabskými a muslimskými státy. Představa, jak by měla taková spolupráce vypadat a k čemu by měla vést, je zatím zjevně vágní. Potvrzuje to i způsob, jímž pro Lidové noviny celou věc komentoval mluvčí ministerstva zahraničí. Ten lze označit za příklad vskutku husté slovní mlhy: "Snaha ministrů je takový úvod, který může vyústit v něco, co lze s nadsázkou označit za iniciativu."

Nový česko řecký projekt si tuto mlhavost dost možná udrží, a pokud by k tomu došlo, není nutné to oplakávat jako promarněnou příležitost. Česko a Řecko jsou údajně pro úkol jakýchsi prostředníků velmi dobře disponovány jakožto země, které mají dobré kontakty v muslimském světě a respektuje je i Izrael.

Otázka je, zda těmito kvalitami převyšují své evropské a americké spojence. Zda existuje mnoho věcí, jež jsou v Praze o muslimském světě známy, a třeba v Paříži nebo ve Washingtonu o nich nemají ani ponětí. Zda v Praze existuje taková tradice zájmu a odborných znalostí ve věci Blízkého a Středního východu jako třeba v Británii. A především, zda hlavní mocnosti Západu, jejichž diplomati v oblasti vyvíjejí až horečnou aktivitu, mají dojem, že by bylo lepší, kdyby místo Američanů a Britů jednal někdo jiný, třeba Češi.

Na druhou stranu, zbraně do Jemenu dnes na Západě hned tak někdo neprodává - možná, že i na tom chce Praha budovat svou autoritu zprostředkovatele dialogu. Postavení takového zprostředkovatele vyžaduje dvě věci. Jednak respekt na obou stranách daného konfliktu a také neutralitu v něm. Zatím se nezdá, že by Západ chtěl delegovat vedení dialogu na Prahu a Atény. Česko ani Řecko v konfliktu navíc nejsou, jakožto členové NATO, neutrální.

Pro Jana Kavana ovšem nový česko-řecký záměr představuje i možnost muslimskému světu ukázat jistou tendenci k neutralitě. Jeho postoje jsou víceméně konsekventní - vždy představoval to křídlo evropské politiky, jež je celkem vstřícné vůči těm, které anglosaský svět a zvlášť Amerika považuje za své protivníky. Navíc šéf české diplomacie chce korunovat svou kariéru ve funkci předsedy Valného shromáždění OSN. Pokud by se v současném konfliktu zařadil mezi "jestřáby", jeho zvolení by to asi ohrozilo, ne-li znemožnilo.