Pátek 12. října 2001

předcházející

Hrdinství české společnosti ?

Onřej Štindl

Když mluví zbraně, mlčí múzy, říká se. Jenomže se také říká, že ten konflikt, který svět zažívá právě teď, je válka úplně jiná než ty ostatní. Mimo jiné je i trochu múzičtější. Už od útoku na Spojené státy byly součástí strategie odporu v Americe koncerty, uspořádané s myšlenkou, že se teroristům nesmí podařit v lidech zničit chuť k takovému životu, jaký byli zvyklí vést. Včera podobnou akci zažila i česká metropole.

Na Staroměstském náměstí se uskutečnil koncert "Jeden svět - měsíc poté". Skutečnost, že jej společně zaštítila ministerstva vnitra a obrany jako by naznačovala, že to setkání hudebníků různých žánrů a několika stovek diváků mělo také být součástí šířeji chápaného válečného úsilí. Smyslem koncertu bylo podle záměru pořadatelů poděkování příslušníkům bezpečnostních složek, kteří se podílejí na opatřeních, jež přinesly poslední týdny, a také Pražanům, jež tato opatření asi trochu omezují. A v tom možná spočívá jisté úskalí celé akce.

Na koncertě kromě písní zněla i dosti velká slova, mluvilo se o chuti žít a právu žít, vyjadřoval se vděk přítomným i nepřítomným. A také sponzorům, jejichž loga byla na scéně umístěna na velmi viditelných místech. Jako by koncert představoval tečku za jaksi hrdinským obdobím života české společnosti.

Věc se ovšem má tak, že česká veřejnost zatím k žádnému hrdinství nucena nebyla. Pravda, pražská magistrála, jež není průjezdná prakticky nikdy, je tentokrát neprůjezdná kvůli dnes již legendárním transportérům před budovou Svobodné Evropy. A to je, pokud jde o sebeomezování Pražanů, v tuto chvíli víceméně všechno. Vojáci, policisté a hasiči jistě měli poslední dobou hodně práce, naštěstí si ale také nemuseli ověřovat svou schopnost obětovat se.

Válka zatím zasáhla jen city lidí v Česku, každodenních životů většiny z nich se v podstatě ani nedotkla. Je příjemné, když se lidi sejdou na náměsti a poslouchají spolu hudbu, a když si přitom pročistí hlavu, zanesenou stresujícími zprávami a třeba jsou i rádi, že jsou spolu. Děkovat si navzájem za to, že vydrželi cosi, co většině nedalo moc práce vydržet, a tvářit se přitom smrtelně vážně, trochu se dojímat sami nad sebou - to už zavání kýčem.