Čtvrtek 11. října 2001

předcházející

Čekání na školné

Daniel Kaiser

V perštině sice slovo Taliban znamená student, v českých poměrech se ale hlavním "talibanem" stává ministr školství. Na hlavu Eduarda Zemana dopadá v posledních dnech jeden úder za druhým. Předevčírem žádal jeho hlavu Akademický senát Technické univerzity v Liberci, tentýž den se ozvali vysokoškolští odboráři se svou protestní peticí, pod níž se podepsalo na devět tisíc zaměstnanců vysokých škol, a na olomoucké univerzitě se včera dvě hodiny stávkovalo.

Všechny protestní akce, které hýbou českými vysokými školami, mají jednoho společného jmenovatele - málo peněz v resortu - a jeden terč - ministra školství. Nedá se přitom říct, že by se premiérův jmenovec Eduard dostal do problémů vlastní vinou. Notoricky zanedbanému vysokému školství slíbil na jaře o dvě miliardy korun navíc, školy se podle toho zařídily a přijaly víc studentů. Jenže vláda, které pod rukama bobtná státní dluh, mezitím vyhlásila úspornější kurs a dvě slíbené miliardy ministrovi zase vzala. Vysoké školy se tím pádem ocitly v tísni. Studenty přijaté nad plán už vyhodit nemůžou, nemají na ně ale peníze.

Jestliže od předchozích vlád byli rektoři zvyklí na - obrazně řečeno - cestu pouští, ta současná jim slíbila krátké občerstvení v oáze, jenže se z ní vyklubala past. Přiklepnuté a zase škrtnuté dvě miliardy jsou dvojím svědectvím o české vládě. Za prvé: ministr školství působí - vedle šéfa ministerstva životního prostředí- jako její nejslabší článek.
Z tak trapné situace se mu nabízelo jediné důstojné východisko - postavit svého předsedu před dilema: buď dvě miliardy nebo já.

Za druhé: vláda, která v hladových dobách nejdřív šetří na vysokých školách, definitivně dokazuje, že její předvolební heslo "společnost vzdělání" bylo míněno právě jen jako heslo. Do voleb nezbývá ani devět měsíců a předseda vládnoucí ČSSD a ministr práce Vladimír Špidla naznačuje, že "společnost vzdělání" uskuteční až druhá vláda sociální demokracie.

Každé novorozeně má podle Špidlovy představy dostat do kolébky padesát tisíc korun, které mu stát i s úroky předá u příležitosti osmnáctých narozenin, aby měl na studia. Špidla ale jedním dechem slibuje dokonalý sociální systém, o kterém se s jistotou dá prohlásit, že na něj žádná vláda nebude mít dost peněz. I kdyby se tedy českému hospodářství dařilo, peníze budou jenom na něco. Po dosavadních zkušenostech se od sociálních demokratů těžko dá čekat, že by dali zrovna vysokým školám.

Pravice - smluvní i nesmluvní - sice slibuje, že univerzitám přidá, také ona ale, když byla u vlády, šetřila s oblibou právě na nich. Pro vysoké školy by tedy bylo nejlepší předat co nejvíc rozhodování, kam s penězi, studentům a jejich rodičům - tedy školné. Sociální demokracie ho sice stále odmítá, je už v tom ale skoro sama. Lidovci, kteří kdysi v Klausově vládě školné torpedovali, jsou dnes pro, a také rektoři vysokých škol se mu už nebrání. Dá se předpokládat, že studenti, kteří jsou teď s nimi na jedné lodi, také kvůli školnému stávkovat nebudou. Pro příznivce školného je to jedinečná konstelace. A i když ministr Špidla ve svém inauguračním projevu na stranickém sjezdu před půl rokem na školném nenechal nitku suchou, jeho strana svou vzdělávací politikou pečuje o to, aby stoupenců školného přibývalo.