Pátek 5. října 2001

předcházející

Solidarita s postiženým je samozřejmost

Adam Drda

Český prezident, premiér, šéfové obou parlamentních komor i předáci politických stran každodenně usilovně ujišťují domácí obyvatelstvo i svět, že budou bojovat proti terorismu, že se solidarizují se Spojenými státy a že splní své závazky k partnerům v NATO.

Tyto projevy odhodlání jsou v novinářských kruzích přijímány velmi pozitivně a v některých případech se dokonce nešetří superlativy - například v reakcích na bojovné úterní televizní vystoupení Miloše Zemana. Ne že by nebylo dobré vládu chválit, když se chová správně. Pokud se ovšem chvála nekriticky přehání, začne snadno vznikat dojem, že máme co dočinění s výjimečně kvalitní politikou a výjimečnými morálními činy - což při vší úctě k Miloši Zemanovi a dalším lidem zatím není tak docela pravda.

Sociálně-demokratické vládě se v nedávné minulosti nedařilo příliš ukazovat, že ví, jak se chovat ke spojencům a že se umí rychle rozhodovat - nejviditelnější to bylo při náletech NATO na Miloševičovu Jugoslávii, ale to nebyl jediný příklad. Působí tedy jistě jako skvělá změna, když vláda v současné zkoušce verbálně a diplomaticky neselhává, ale zároveň je to český pohled na věc - z vnějšího hlediska je v tuto chvíli projev solidarity s Amerikou a s ostatními spojenci v NATO, kteří se rozhodli vymýtit terorismus, naprostou samozřejmostí. Nelze si zkrátka vůbec představit opačné jednání, nelze si představit že by se representant členské země za akci aliance jednoznačně nepostavil.

Přílišná chvála také poněkud zastiňuje skutečnost, že minimálně do včerejška byla ve hře hlavně slova: Zeman pronesl velice patetickou řeč, šéf ODS Václav Klaus zase prosadil stranickou rezoluci proti lidem, kteří kritizují americkou politiku a podle něj tak zlehčují teroristické zločiny... Jenomže prostřednictvím projevů a resolucí se bojovat nebude.

Válka s terorismem - jak už bylo snad stokrát řečeno - je válka netradiční, dlouhodobá a českou veřejnost i její politickou representaci čekají různé zkoušky a omezení, jež si možná dosud nedokázala představit. Ve válce nepůjde pouze o otevření českého vzdušného prostoru, které upřímně řečeno nikoho nebolí, nebo o nasazení speciálních jednotek v jednorázových akcích. Ve hře bude například intenzivnější česká účast v jednotkách SFOR, nutnost zasahovat tam, kde lépe vycvičení vojáci jiných států třeba zrovna nebudou moci být, ale také bezpečnostní opatření v ulicích a v úřadech a zřejmě i příliv uprchlíků. To všechno bude spojeno s mohutnými finančními náklady.

Teprve až se potvrdí, že česká veřejnost - a v první řadě její političtí zástupci - je schopná se s takovými problémy každodenně vyrovnávat a že umí nést rizika, bude čas pro chválu a spokojenost.

Když čeští vojáci a policisté začali střežit pražskou budovu Svobodné Evropy a vedlo to k omezení dopravy, okamžitě se objevily úvahy, zda by nebylo lepší tuto stanici někam přestěhovat. Nikdo z demokratických politiků samozřejmě nešel tak daleko, aby ve shodě s nehoráznými komunisty požadoval přesídlení Svobodné Evropy do vojenského objektu mimo město nebo - ještě lépe - mimo republiku.

Ale přesto, celá řada z nich eventualitu přestěhování neodmítla - dokonce aniž by kdokoli z nich o této možnosti s představiteli RFE mluvil. Není ale zrovna Svobodná Evropa jedním z malých, ale typických a zásadních případů, kdy se slova o solidaritě mohou projevit v praxi? Kdy je možné potvrdit postoj Miloše Zemana, že teroristům se neustupuje?