Čtvrtek 4. října 2001

předcházející

V zajetí myšlenkových schémat

Ondřej Štindl

Současnou krizi, již odstartovaly útoky na New York a Washington si jistě nikdo nepřál, alespoň na Západě. Některým, pravda úzkým, vrstvám obyvatelstva však přinesla i něco pozitivního - například politikům a novinářům. Krize jim kromě stresu, zatížení a v případě politiků i velké odpovědnosti, přinesla i jakousi zvýšenou vážnost - lidé k jejich slovům často přistupují bez obvyklé skepse, připadají jim důležitá, mnozí na ně dokonce čekají.

Jeden americký televizní reportér to v internetovém deníku Salon shrnul tak, že útoky mu po dlouhých měsících, kdy se musel zabývat virtuálními historkami ze života virtuálních celebrit, daly šanci pocítit, že jeho práce má smysl, že ji je schopen dělat dobře, a že ji společnost skutečně potřebuje a dokáže ocenit.

Po útoku na New York a Washington jako by se veřejnost dívala na politiky jinak. Dřív jimi mnoho lidí až ostentativně pohrdalo, dnes od nich očekávají vedení a jindy ignorovaným slovům politiků naslouchají s vážností. Smutné ovšem je, že zvýšenou vážnost těch slov někdy nedoprovází jejich větší váha.

Tváří v tvář posledním událostem totiž česká politika do jisté míry potvrdila pohlcenost sebou samou. Neomezila se samozřejmě jen na to - vláda a vlastně všichni relevantní činitelé na útok reagovali přiměřeným způsobem. Z teroristického útoku, jenž na první pohled popřel mnohé zavedené stereotypy, se ale postupem doby stal prostředek posilování stereotypů, jež českou politiku, nebo alespoň její veřejnou podobu, ovládají.

Špičky české politiky, když se k nové situaci vyjadřují, někdy nakonec skončí u toho, že hovoří o sobě nebo se vracejí ke svým, řekněme, utkvělým tématům. Koneckonců i Miloš Zeman, když se v úterý obracel k národu, nemluvil o tom jak by se měla zachovat česká společnost a proč, ale o tom, jaká je podle něj česká vláda.

Leitmotivem veřejných vystoupení Václava Klause se během posledních dní stala z jeho strany v minulosti mnohokrát slyšená kritika intelektuálů. Ti jsou podle něj s teroristy v podstatě na jedné lodi. Na to podle očekávání odmítavě zareagoval prezident Václav Havel, jednak v rozhovoru pro týdeník Respekt a také během včerejšího setkání s novináři na Hradě.

Bohužel i v jeho slovech často převážily zažité stereotypy, jakkoli jim Havel ve srovnání s Klausem dal průchod méně agresívním způsobem. Útok na New York a Washington například prezident považuje za svého druhu znamení, přesněji znamení toho, že konzumně orientovaná západní civilizace narazila na svou mez. Podobné znamení pro svět podle Havla znamenala katastrofa v Černobylu.

Pochybnost o smyslu současného směřování Západu a vnímavost vůči nebezpečím, jež toto směřování přináší, patří mezi prezidentova velká témata. Jak a v čem konkrétně ale souvisí s dnešní krizí? Do jaké míry je konzumní životní styl skutečně vinen zřícením Světového obchodního centra? Jak souvisí s nástupem bojovného fundamentalismu v muslimských zemích? Co Západ udělal a dělat neměl nebo naopak co neudělal a udělat měl?

Havárie v Černobylu snad přivedla alespoň část lidstva k vědomí, že lidský důmysl není všemocný, a k jisté pokoře. K pokoře před čím by ale západní veřejnost měl přivést teroristický útok na Spojené státy? Jaký smysl má to znamení? Snad to, že svobodný svět je vzdor své technologické a ekonomické převaze stále zranitelný, nezabezpečený a křehký a asi už takový zůstane. Je to ale skutečně znamení? Prostřednictvím znamení přeci, alespoň podle tradice, s lidmi komunikuje vyšší moc.

Nápis "Mene Tekel Ufarsim" vyvedla na zeď boží ruka, i za fatální shodou lapsů, která způsobila katastrofu v Černobylu, je možné vidět nějaký zásah osudu. Dá se ale něco takového říci o promyšleném teroristickém útoku, spácháném konkrétními lidmi a zřejmě i s konkrétním cílem. Jsou Usáma bin Ládin a jeho stoupenci boží poslové? Oni by s takovým tvrzením jistě souhlasili. Většina světa v nich spíš vidí zločince. A tento pohled bezpochyby sdílí i prezident Havel. Jen se mu, podobně jako jeho největšímu tuzemskému protivníkovi Klausovi stalo, že zapracovával nové události do svých osvědčených schémat a přeslechl, když to začalo pořádně skřípat.