Pondělí 24. září 2001

předcházející

Stále stejní Češi

Ondřej Štindl

Od jedenáctého září každý den a pokud možno hned několikrát zazní, že svět se změnil a, jak píše sobotní Mladá fronta Dnes, už nikde nebude stejný jako dřív. Zkušenost všedního dne však rozrušenému občanovi skýtá dost důkazů, že útokem na New York a Washington se svět nezměnil, alespoň ve své úplnosti.

Výstižně to ilustrují stránky českých deníků. Na prvních třech až čtyřech se sice zachycuje aktuální podoba té ohlášené změny - počítají se oběti, spekuluje se o možné podobě odvety, předkládá se nová mapa světa - nová ne snad co do podoby, ale co do relevance - jednou z metropolí toho nového světa je, zdá se, Kandahár.

Na vnitřních stránkách deníků ovšem přežívá ten starý svět, čtenáři dobře známý. Ten je v tuto chvíli, doufejme, že jen dočasně, upozaděn. I současné v krušné době se však projevuje docela činorodě. Koncem minulého týdne například vyšlo najevo, že ministr pro místní rozvoj Petr Lachnit si nechal z rozpočtu úřadu zaplatit mediální trénink v hodnotě asi sto padesáti tisíc. On sám to za nějak závažný prohřešek nepovažuje. Se značným nadhledem k aférce přistoupil i předseda vlády Miloš Zeman, který naznačil, že případy, v nichž jde o pouhé statisíce, jsou jaksi mimo jeho rozlišovací schopnosti.

Aférka Petra Lachnita každopádně má jeden pozoruhodný rozměr - agentura R.P.A., jež ministra školila, patří bývalému funkcionáři ODA Miroslavu Tošerovi. Hovoří-li se tedy o tom , že politici by měli být schopni překonávat stranické barikády, máme zde hezký příklad tohoto trendu. Daňový poplatník tento příspěvek k všeobecné harmonii jistě rád zasponzoruje - koneckonců, v kontextu státního rozpočtu jde o skutečně mizivou částku.

V souvislosti Lachnitovou aférou vyšla najevo ještě jedna pikantní podrobnost - jako školitelé pro agenturu R.P.A. externě pracují moderátoři České televize. V tom lze vidět projev, řekněme, poněkud extenzivního chápání pojmu služba veřejnosti.

Při posuzování oné v úvodu zmíněné změny světa nakonec český pozorovatel dochází k podobnému závěru jako starý mužik z pamětnické anekdoty o Stěnkovi Razinovi - svět se změnil i nezměnil. Přinejmenším v Česku všechno, zdá se, jede ve starých kolejích. Možná se ale mění zážitek tuzemského publika při sledování toho vývoje.

K tomu, co by dříve budilo rozesmáté pohoršení, dnes přistupuje jako ke kotvě na rozbouřeném moři, příznaku toho, že, alespoň v chování některých veřejných činitelů, přežívají staré časy, dnes by jeden dokonce řekl staré dobré časy.