Čtvrtek 13. září 2001

předcházející

Západní solidarita

Daniel Kaiser

I Češi se včera ze svých oblíbených deníků a z úst vážených osob dozvěděli, že po teroristických útocích na východním pobřeží Spojených států svět už nebude, jaký byl dosud. Vzedmula se velká vlna opatrnosti - ode dneška například v republice nejsou povoleny nepravidelné lety, nemohou vzlétnout ani rogalla. Někdy dokonce hraničí s hysterií - Česká televize včera důkladně pitvala případ mladého muže, který na několik minut pronikl do Úřadu vlády. Ostražitost ale zákonitě ochabne, a jaké zásadní změny budou vidět pak?

Také historická zkušenost nabádá k určité skepsi. V posledních letech se za přelomové momenty prohlašovalo kde co, naposledy tragická nehoda pricezny Diany. Zato v událostech, jež opravdu změnily chod světa, soudobí pozorovatelé veřejného dění většinou žádný zlom neodhalili, nebo alespoň neodhalili hned. Například epochální význam první světové války byl zaznamenán se zpožděním, vojáci, kteří v létě 1914 vyráželi na frontu, vesměs počítali s tím, že do vánoc budou doma.

Dnes je naopak pravděpodobné, že až opadnou emoce, svět bude vypadat, alespoň na fotografiích z prvních stránek deníků, zhruba stejně jako předtím. Opravdové změny, jestli nastanou, budou spíš pomalejší a budou míň vidět. Určitě se ale budou týkat i České republiky, která už patří do Severoatlantické aliance a rychle směřuje do Evropské unie.

Evropa a Severní Amerika jsou součástí jednoho společenství -Západu. Spojené státy, jediná supervelmoc současného světa, slouží ovšem jako nejviditelnější terč. Jsou na ráně za celý západní svět, tedy i za Evropu a tedy i za Českou republiku. Kdyby měli islámští teroristé, jimž je připisován úterní útok, před sto lety podobné technické možnosti jako dnes, možná by lehla popelem Eiffelova věž. Jenže ve 20. století spadla Francie do druhé ligy - proto v úterý nehořelo v Paříži, ale v New Yorku. Úměrně ke ztrátě vlivu rostl v Evropě antiamerikanismus, nejdříve v kulturních rubrikách deníků, později i v politických úvodnících a strategických týmech vlád.

Podle toho to dnes vypadá. Tam, kde Bílý dům podporuje Izrael, usilují některé západoevropské vlády o zahraničně-politickou autonomii a straní palestinské protistraně. Je to už deset let, co západní svět vytlačil iráckého diktátora z Kuvajtu, i vůči Saddámovi ale vlády Evropské unie brzy hledaly vlastní přístup a tlačily na zrušení sankcí. Že šlo hlavně o ekonomické zájmy, není v České republice, z níž nedávno do Iráku letěla skupina podnikatelů pod vedením náměstka ministra zahraničí a šéfporadce premiéra, třeba dlouze vykládat.

Když dal nový americký prezident, ve většině evropských médiích ostatně provázený posměchem intelektuálně nadřazených, najevo, že Amerika rozšíří investice do protiraketového deštníku, narazil v Evropě na neskrývanou nechuť. Raketový deštník je prý výrazem americké arogance. I teď, bezprostředně po masakru v New Yorku a Washingtonu, se některé diskuse na starém kontinentu točí kolem obav, aby to Američané nepřehnali s pomstou.

Ještě to není jazyk politiků. Západ teď stojí za Amerikou. Teprve jestli vydrží a jestli vydrží do důsledků, bude možné tvrdit, že se svět změnil.