Úterý 21. srpna 2001

předcházející

Osmašedesátníci

Daniel Kaiser

Co by se stalo, kdyby před třiatřiceti lety nevjely do Československa tanky pěti armád Varšavské smlouvy? Udělal by nejmladší generální ředitel v československém průmyslu Miroslav Grégr ministerskou kariéru? Byl by jeho Velký třesk schválen místo v roce 2001 už, dejme tomu, v roce 1971? A obráceně: Je ona známá Grégrova koncepce velkorysé podpory českému průmyslu pozdním plodem socialismu s lidskou tváří, který 21. srpna 1968 rozdrtily sovětské tanky?

A v tázaní se dá jít ještě dál: Nakolik se ideje a jejich nositelé z jara 1968 uplatnili během jedenácti let svobody? Zdá se, že kruh se přece jen naplnil: Osmašedesátníci, nejdřív potají ctění, po převratu v roce 1989 obecně vysmívaní, ke konci kariéry přece jenom dostali možnost sáhnout si na volant. Nejdřív ale nezbytné vymezení termínu.

Osmašedesátníky se nemyslí všichni ti, kdo se na konci šedesátých let stihli veřejně projevit. V užším a pravém slova smyslu jsou to ti příslušníci tehdejší mocenské elity, kteří si představu humánního socialismu s určitým nasazením uchovali i v dalších dvaceti letech nehumánního socialismu.Ti z nich, kteří se nebáli jít do střetu, byli většinou i tam poněkud zvláštním tělesem. Možná nejpronásledovanější disident Ivan Jirous připomíná v jednom polistopadovém rozhovoru, jak ex-komunistické jádro i v Chartě partajničilo a jak bylo někdy těžké s ním vyjít.

Ještě před převratem se osmašedesátníci sdružili v Klubu za socialistickou přestavbu Obroda, aby drželi palce Gorbačovovi. Převrat ale pro ně nezačal šťastně - předáci Obrody se ocitli na dvou židlích - seděli v Občanském fóru, zkoušeli však i sami jednat s komunistickým režimem. Z Innsbrucku pak přijel jejich potenciální vůdce Zdeněk Mlynář, aby se ve dvou televizních vystoupeních nadobro odepsal. Rozpačitý dojem završil svým vystupováním Alexander Dubček.

Už brzy po listopadu 1989 tak osmašedesátníkům z Obrody muselo být jasné, že žádná repríza nebude. Obroda vplula do tehdy ještě opoziční sociální demokracie a skrze ni se roku 1998 někteří osmašedesátníci dostali k moci, tentokrát naplno.

Mají činy ministrů Grégra, Císaře, Grulicha, nebo poslance Jičínského, abychom zůstali u těch politicky úspěšněších členů Obrody, nějaký společný jmenovatel? Všichni svou činností volky nevolky zakonzervovali nebo konzervují hojné pozůstatky reálného socialismu.

Grégrův Velký třesk chce oddálit nástup kapitalismu do některých průmyslových odvětví, Císař držel regulovaný trh s byty, Jičínský se zasadil o kontinuitu komunistického práva, Grulich alespoň svou reorganizací Ústavu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu pozdržel vyšetřování zločinů komunismu.

Osmašedesátníci v tom nejsou sami, doplňují je i leckteří - řekněme - devětaosmdesátníci. Přesto ale právě osmašedesátníci mají významný podíl na tom, jak obstarožním dojmem dnes česká sociální demokracie působí. Na Západě, kde čas nebyl zastaven žádnými tanky, přišla po roce 1968 sedmdesátá léta. V České republice se zdá, že sociální demokracie svoje sedmdesátá léta ještě nemá úplně za sebou a že se počítají teprve od chvíle, kdy z Československa odjel poslední sovětský tank.