Úterý 14. srpna 2001

předcházející

Proměna Čechů v euroskeptiky

Adam Drda

Sympatie Čechů k Evropské unii trvale slábnou. Je sice pravděpodobné, že kdyby se - dejme tomu - do roka konalo referendum, budou hlasy "pro" integraci v jasné většině, ale i tak jde o vcelku znepokojivý vývoj.

Zhruba osm procent někdejších stoupenců se přesunulo mezi pochybovače a sedm procent bývalých pochybovačů si zase ve věci udělalo jasno a přešli do tábora odmítačů. Stalo se to v rozmezí osmi měsíců.

Kdyby podobný vývoj pokračoval, mohou se stoupenci za nějaké dva roky scvrknout na pětadvaceti procentní menšinu a západní kritici rozšíření tak dostanou do ruky pádný argument, proč se s Čechy nemá příliš počítat.

Klesající sympatie k Evropské unii mohou mít celou řadu důvodů - nejčastěji se zmiňuje roztrpčení nad tím, že unie zavedla přechodná období pro volný pohyb pracovních sil. Kdyby to byla pravda, šlo by zřejmě o pouhý "sezónní výkyv" a člověk by se mohl utěšovat tím, že po odeznění emocí se věci jistě vrátí do starých kolejí. Jenomže co když se opravdu jedná o dlouhodobý trend?

Vstup do unie byl v Česku odpočátku nahlížen a mnoha politiky prezentován jako čistě ekonomická záležitost, jako cesta zdevastované země do spolku, který zajistí blahobyt. V posledních letech se však Čechům daří docela dobře a je dost možné, že řada z nich přestává cítit potřebu nějakých ochranných křídel.

K tomu se přímo váže fakt, že různí evropští politici oznamovali od roku 1990 téměř pravidelně datum přijetí České republiky do unie a vždycky se ukázalo, že šlo o plané sliby. Zklamání ze slibů v kombinaci se slušnou životní úrovní může snadno vyústit v dojem, že se bez unie dá docela dobře existovat.

Úroveň veřejné - nebo politické - debaty na evropské téma je v Česku tradičně nízká. Vládnoucí ČSSD sice udělala značný pokrok při jednáních s Bruselem, ale není schopna zřetelně sdělovat voličům, v čem je to dobré.

Čtyřkoalice je na tom podobně - z úst jejích politiků zaznívá spousta vznešených slov o "sdílených evropských hodnotách", ale málokdy se objeví informace, jaký konkrétní prospěch členství přinese, ať už v bezpečnostní, kulturní, politické nebo obchodní oblasti.

Někdy to skoro vypadá, že čeští političtí stoupenci integrace už nejsou schopni vybřednout z frází a promluvit srozumitelným jazykem.

Euroskeptici z ODS to zato dovedou velmi dobře - když proti Evropské unii argumentují hrozící ztrátou suverenity či národní identity a když tvrdí, že se Češi před Bruselem příliš ohýbají, zavání to sice vědomými výmysly, ale rozumí jim snad každý.

Bylo by poměrně překvapivé, kdyby mnohaměsíční úsilí ODS nepřineslo své ovoce a na českou společnost, léta masírovanou různými pohádkami o věčném "germánském" útlaku nezapůsobilo.

Jestliže se tedy má zvýšit počet Čechů, kteří podporují integraci, neobejde se to bez radikální změny politické řeči. Partajní vůdci, kteři to s unií myslí vážně, by si možná v této souvislosti mohli uvědomit, že pomalu přestává fungovat stará symbolika.

Že za deset let od pádu komunismu dorostla nová generace lidí, pro které už západní Evropa nepředstavuje místo nedosažitelné svobody či nedostižný sen, ale prostor, spojený s normálními praktickými otázkami.