Pondělí 13. srpna 2001

předcházející

Za vším hledej lobby

Daniel Kaiser

Vicepremiér Pavel Rychetský a stínový ministr spravedlnosti za čtyřkoalici Miloslav Výborný konstatovali včera v televizní diskusi znepokojivou skutečnost: české právo se přemnožilo tak, že se v něm normální smrtelník už nemůže vyznat.

Do jisté míry je to logické. Republika přejímá evropské právo, aby mohla do Evropské unie. Právě proto Rychetského ČSSD svého času slíbila legislativní smršť. Ta pak opravdu přišla a vyvrcholila loni, kdy bylo přijato 505 nových zákonů, nařízení a vyhlášek.

S takzvanými evropskými zákony se ovšem svezlo i hodně norem, které se vstupem České republiky do Unie nemají nic společného. Často jsou to zákony, které až do chvíle svého zrodu vlastně nikomu nechyběly. Podívejme se na nejčerstvější příklad ze sněmovny.

Čtyři sociální demokraté a jeden komunista navrhli zákon o zahrádkářství. Návrh definuje zahrádku, zahrádkovou chatu, zahrádkovou osadu a tak podobně. Takže v návrhu se například dočteme, že zahrádka je pozemek, který slouží uživateli k získávání zahradních produktů pro vlastní potřebu a k rekreaci. Maximální rozloha: 400 metrů čtverečních.

Na zahrádce smí být chata v jednoduchém provedení o půdorysné ploše maximálně 25 metrů čtvrerečních včetně zastřešeného venkovního prostoru. Poslanecká pětka myslela i na to, co se v zahradní chatce smí a co už nesmí. Návrh zakazuje v chatce bydlet, místo toho chatka může posloužit k úkrytu před nepohodou, k přípravě občerstvení, uložení nářadí a uskladnění výpěstků.

Sám o sobě by tento návrh zákona, kdyby vešel ve veřejnou známost, průměrnému smrtelníkovi nejspíš posloužil jako zdroj zábavy. Zahrádkářský zákon ale není nějaký ojedinělý čin, naopak - je to zatím poslední projev zvláštní záliby vměstnat do paragrafů všechny možné oblasti lidského života a lidské činnosti.

Loni například parlament uzákonil definici paneláku, obuvi nebo třeba rybníku. Rybník je podle zákona uměle vytvořené vodohospodářské dílo s přírodním dnem a s technickou vybaveností nutnou k regulaci vodní hladiny. Zákon o potravinách zase definoval studenou omáčku: je to tekutý nebo emulzní výrobek používaný jako chuťová příloha.

Takové zákony poslanci zpravidla nepřipravují z dlouhé chvíle. Skutečnost bývá prozaičtější: přes zástupce lidu promlouvají konkrétní lobby. Je to tak i u zmíněného zahrádkářského zákona. Inicioval ho Český zahrádkářský svaz, který sdružuje nájemníky zahrad.

Není proto divu, že návrh prodlužuje výpovědní lhůtu nájemci z dnešních tří měsíců na jeden rok, nebo že zahrádkářským koloniím garantuje přednostní právo na nákup pozemků. Někteří zahrádkářští aktivisté se netají tím, že zákon poslouží i jako klacek na restituenty, s nimiž se zahrádkářské kolonie přou o parcely.

Václav Klaus v jednom ze svých legendárních příměrů deklasoval katolickou církev na úroveň zahrádkářských spolků. Kdyby v září zahrádkářská norma prošla parlamentem, Klausův bonmot se naplní, ovšem z opačného konce.

Zahrádkáři ve společenském žebříčku vystoupají o pár příček blíž k církvím. Rozhojní tak množinu etablovaných zájmových skupin. Opět ubude oblastí lidského života, které ještě nepopisuje zákon. A normální smrtelník, kterého už teď politici různých barev litují, bude v českém právu tápat zase o kousek víc.