Úterý 7. srpna 2001

předcházející

Konec tajností?

Adam Drda

Senátoři za ODS připravili novelu zákona, která by umožnila českým občanům přístup do téměř kompletní dokumentace Státní bezpečnosti. Mohlo by se zdát, že je to ztráta času, že po skoro dvanácti letech od pádu komunismu je už zbytečné zkoumat, co všechno estébáci o lidech věděli, co psali do svých zpráv, k čemu to pak zneužívali a z jakých udání vycházeli.

Lhostejnost může projevit například spousta Čechů, jimž bylo za komunismu třeba deset let nebo kteří vyrůstali v tzv. šedé zóně, tedy zpravidla stranou působení tajné policie. Tito lidé mohou z naivity zastávat názor, že nepříjemnou minulost je třeba zavřít, nevrtat se v ní, neobtěžovat se sní.

Nezájem pak mohou mít i osoby, které se za bývalého režimu nějak nepěkně namočily a jimž se byť jen náznak připomenutí vlastních vin pochopitelně pranic nelíbí.

Ani jedni ani druzí však nemají právo rozhodovat za ty, kdo se komunismu tak či onak postavili a kdo si od StB vytrpěli svoje. Odpouštět a uvádět v zapomnění by měly jen oběti.

Seznámit se s osobními dokumenty StB dnes lze jedinou cestou. Odjedete do Pardubic a prohlédnete si v tamní pobočce ministerstva vnitra obsah svého vlastního svazku (existoval-li nějaký), do kterého jiný "běžný smrtelník" nemá přístup.

Tímto způsobem ale získáte jen zlomek informací o činnosti komunistických tajných - teprve kombinace různých materiálů a údajů skládá obraz s nějakou významější výpovědní hodnotou, jež může vnést světlo třeba do věčných sporů, kdo bezcharakterně udával své bližní a kdo podepsal spolupráci z donucení a nikomu neublížil.

Jsou však i četné případy, kdy se v Pardubicích postižený člověk nedozví nic a nutně by potřeboval hledat v jiných archivech. Výmluvný je v tomto ohledu příběh spisovatele, antikomunistického bojovníka a "imperialistického agenta-chodce" Oty Rambouska.

V roce 1990 přijel poprvé do Čech a jacísi známí z vnitra mu umožnili pročíst několik set stran spisů, jenž o něm StB vedla. Rambousek se tak nelegálně dozvěděl, kdo na něj byl nasazen. O sedm let později, když už zákon umožňoval řádné nahlédnutí do vlastního svazku, si spisovatel podal žádost a dostal ke svému zděšení z ministerstva odpověď, že se jeho jméno v příslušných seznamech nevyskytuje...

Podobných případů je bohužel víc, jsou dokonce i osobní svazky, z nichž kdosi vybral důležité stránky a uklidil je jinam. K tomu všemu jsou dokumenty StB součástí národní minulosti. Člověk má přirozeně právo tuto minulost znát, ať už je historik, novinář nebo něco jiného. Zatím nemáme k dispozici argument pro současný stav, kdy se ve svazcích smějí probírat jen "vyvolení" státní zaměstnanci.

Před pár dny se v novinách objevily zprávy, že veškerá snaha senátorů o odtajnění dokumentace StB je lichá. Šéfové tajných služeb, kteří si - alespoň podle tisku - obvykle nemohou přijít na jméno, vyrukovali ve vzácném souladu s informací, že odtajnění znemožňuje dohoda o dělení majetku bývalého Českoslovernska.

Archivy StB podle této dohody zůstaly pohromadě, a kdyby je dnes Češi četli, porušovali by prý práva občanů cizího státu. Odborníci říkají, že to je jen jeden výklad situace a že problém je možné různými způsoby řešit, ale přesto je zajímavé, že se tajné služby proti odtajnění tak jednoznačně staví. Jako by měly zvláštní zájem na tom, aby bezpráví z minulosti zůstalo skryto.

V Senátu se kolem tohoto tématu v nejbližších dnech jistě odehraje ostrá diskuse mezi pravicí a levicí, která je s komunismem personálně propojenější, a tudíž není vyrovnání s minulostí tradičně příliš nakloněna. Snad si senátoři uvědomí, že názor tajných služeb, podléhajících sociálně-demokratické vládě, není právně závazný a že jejich rozhodnutí ovlivní zkoumání minulosti na několik let dopředu.