Pondělí 6. srpna 2001

předcházející

Příběh Jazzové sekce

Ondřej Štindl

Příběh Jazzové sekce je, podobně jako mnoho českých příběhů posledních let, příběhem tak trochu bez pointy nebo bez jednoznačného rozuzlení. Porevoluční léta nepřinesla představitelům sekce nějakou výraznou veřejnou satisfakci.

Podobně jako v některých dalších skupinách odpůrců komunistického režimu po čase nastoupily i osobní spory, někdejší představitelé sekce nezaujímají bůhvíjak výrazná místa v českém veřejném životě, objevila se různá obvinění, vyvracená s tu větším, jindy s menším úspěchem.

Člověka, který sleduje program televizních stanic a kulturně společenské zpravodajství tuzemských deníků, by mohlo i napadnout, že sekce svůj dávný boj s oficiální kulturou normalizačního Československa asi prohrála. Hvězdy totalitní estrády jako by si monopolizovaly místo na výsluní, údělem těch, kdo zosobňují nějaký jiný pohled na umění, jako by zase bylo podzemí.

Pravda, tentokrát už bez pronásledování tajnou policií. To na druhou stranu představovalo jistou, samozřejmě zvrácenou formu uznání důležitosti nezávislé kultury, jež se dnes často setkává s lhostejností.

Všechna ta truchlivá konstatování by ale neměla zastřít jednu věc, kterou už Jazzové sekci, v tom dobrém slova smyslu, nikdo neodpáře. Lidem, kteří navštěvovali koncerty, jež sekce pořádala, a četli její publikace, totiž díky tomu připadal život v nedozírném oceánu bezduchosti normalizačního Československa trochu snesitelnější.

Jazzová sekce jim, podobně jako další nezávislé kulturní skupiny, dala důkaz, že se asi nezbláznili, když jim to čím, oficiální sdělovací prostředky proplachovaly jejich mozky, připadalo ubíjejícím způsobem bezduché a trapné. Její akce představovaly možnost ukrýt se před bombardováním lživou propagandou, jak se tehdy zdálo věčným světem Rudého práva, Televizního klubu mladých, hodin občanské nauky, sokolovských festivalů, majorů Zemanů a soutěží O zemi, kde zítra znamená včera.

I díky Jazzové sekci mohl mladý hudební fanoušek lépe snášet jistotu, že to zmíněné "zítra" bude asi stejné jako to "dnes", a mohl se čas od času setkat s lidmi podobně "postiženými" jako on sám.

Vidět, že ani v těch letech umění nemuselo být jen prázdnou oslavou vládnoucí arogantní tuposti, nebo projevem vynuceného, ustrašeného či rovnou cynicky "pragmatického" sklánění se před touto mocí. Že může být obrazem cesty svobodného člověka, který svoje kroky činí z vlastní vůle a na vlastní nebezpečí. A že někdy může být i krásné.