Pátek 3. srpna 2001

předcházející

Překvapující lehkost nebytí

Adam Drda

Prapodivné události kolem zákona o pohřebnictví, respektive kolem ustanovení o pohřbívání potracených plodů, vypovídají o tom, jak kuriózně se někdy v České republice rodí právní normy.

Nejprve vláda podala návrh, potom ho poslanci schválili, následně prošel Senátem a na konci několikaměsíčního procesu podepsal dokument prezident. Teprve takto vzniklý hotový zákon o pohřebnictví byl podroben rozsáhlé kritice a diskusi v médiích, jíž se kromě publicistů, odborníků a čtenářů novin ex post zúčastnila celá řada poslanců a senátorů, kteří pro zákon původně hlasovali. Ti nakonec došli k závěru, že to, co schválili, je špatně a že zákon je potřeba předělat.

Najít na této kocourkovsky obrácené proceduře nějaké klady pochopitelně nelze, dokonce ji není možné vysvětlit jinak, než že zákonodárci vůbec nevěděli, pro co zvedají ruku. Ale přejděme k meritu věci.

Pohřbívat potracené plody, jak zákon nařizuje, je asi opravdu nesmysl. Pohřeb je obřad, rozloučení s osobou, již jsme znali, s níž jsme cosi prožili a měli ji rádi. Několikatýdenní plod však nemá jméno, nenarodil se, není to bytost, na niž by se dalo vzpomínat. Tento problém by se ovšem dal označit za terminologický.

Jádro sporného ustanovení je přece v tom, že lidský zárodek je něco jiného, než amputovaný palec, a proto je potřeba s ním jiným způsobem zacházet, prokazovat mu jistou úctu.

Jinak řečeno, jestliže už je rodící se život zmařen, ať už tím, že se ženě stane neštěstí, nebo proto, že dítě nechce, měl by být plod odstraněn ze světa pietnějším způsobem, než je tomu dnes, kdy putuje spolu s jinými plody a ostatním tzv. histologickým materiálem do krematoria, smíchán v dřevěné bedně.

Zdálo by se, že rozdíl mezi palcem a plodem je každému jasný a že by se celý problém se zákonem o pohřebnictví dal vyřešit ustanovením, které přesně a na základě konzultací s odborníky předepíše, jak s plodem slušně naložit a přitom se vyhne pojmu "pohřeb". Ovšem zjevně to tak není.

Diskuse nad zákonem ukázala, že pro celou řadu lidí, často kupodivu lékařů, je lidský zárodek jenom jakási tkáň. "Jak to chcete pohřbívat, vždyť je to kaše," rozčiloval se jeden doktor. Jiný zase v rozhovoru o mrtvých zárodcích důsledně používal výraz "potracený materiál". Podobně se běžně mluví o "umělém přerušení těhotenství", jako by se na to těhotenství dalo ještě někdy navázat.

Jiným častým argumentem lékařů i dalších debatérů byl poukaz na to, že žena, která podstoupí potrat, má tolik problémů sama ze sebou, že není možné zatěžovat jí problémem, co se s potraceným plodem stane. Frustrace ženy se jistě dá pochopit, ale zákon nepředpokládá, že žena nutně musí "pohřeb" plodu sama zařízovat. Navíc je ta starost o psychologii ženy při vší úctě neúměrná v poměru k převládajícímu lhostejnému přístupu k zárodku.

Potraty se přece často podstupují, vynecháme-li zdravotní důvody a jiné zjevné tragédie, kvůli pohodlí, kvůli financím, kvůli tomu, že se žena nebo její muž nechtějí omezovat dítětem - například z dopisů čtenářů v tisku vyplývá, že potrat z těchto důvodů považuje řada z nich za samozřejmost.

Skoro nikdo se neodváží vznést otázku, jestli je správné ulehčovat člověku umělý potrat tím, že ho zbavíme odpovědnosti, že mu poskytneme iluzi - například skrz již zmíněné eufemistické termíny - že podstoupil zákrok, který není tragický, ale pouze "nepříjemný".

Jsem zcela vzdálen fanatickému tvrzení, že každý potrat je vražda. Nicméně lehkost, s níž česká společnost k potratu přistupuje, se mi jeví jako cesta do prázdna.