Čtvrtek 2. srpna 2001

předcházející

Praha - Berlín: časy se mění

Daniel Kaiser

Německý kabinet včera v Bundestagu znovu odmítl požadavky sudetských Němců. Jejich vyhnání a konfiskaci sice stále považuje za protiprávní, respektuje ale odlišný názor české vlády. V českých médiích ale zpráva z Berlína zůstala bez odezvy. Nápadné ticho inspirovalo rannní poznámku Daniela Kaisera.

Francouzský deník Libération včera v reportáži ze severozápadních Čech napsal, že vyhnaných českých Němců je pořád dost a že mají pořád velký vliv. Svoji váhu prý hodlají uplatnit právě teď, kdy se Praha snaží dojít do Evropské unie.

Kdyby ale reportér deníku Libération zhruba čtrnáct hodin poté, co si první čtenář ve Francii mohl přečíst jeho reportáž, viděl večerní zprávy českých televizí, asi by svůj názor musel změnit. Německá vláda, vyzvána interpelací opozičních křesťanských demokratů, včera zaujala obšírné stanovisko k otázce českých Němců.

Pro spolkový kabinet prý je směrodatná česko-německá deklarace z roku 1997, která praví, že vztahy mezi oběma zeměmi už nebude určovat minulost, tedy válka, protektorát a poválečné vyhnání, ale budoucnost. Žádný ze tří českých celostátních kanálů si toho ani nevšiml. Stát se to před pěti šesti lety, mluví, točí a píše se o tom do konce týdne.

Ticho na obrazovkách je nepřehlédnutelným důkazem toho, jak se časy - obvykle nepozorovaně - mění. Česko-německé vztahy už nejsou určovány ani Benešovými dekrety, ani dalšími náměty ze společné historie. Odškodňování českých vězňů a nakonec i totálně nasazených se po počátečním váhání přece jen rozběhlo.

Vyhnaní čeští Němci přicházejí i o zbytek vlivu na německou politiku. Od své vlády dostávají čím dál míň peněz - příští rok asi čtyřicet procent toho, co dostávali ještě před třemi roky. Německá vláda jedná v duchu česko-německé deklarace. Opozice, která tu deklaraci sama dohodla, teď jakoby bojuje proti jejímu naplňování.

To by ale nemělo vést k mýlce. Konzervativci z Křesťanskodemokratické unie už jednou předvedli, jak se s bolestivou historií dokáží pragmaticky vyrovnat. V sedmdesátých letech z opozice bojovali proti uznání polsko-německé hranice na Odře a Nise. Když se pak dostali k moci, plynule pokračovali v politice, kterou předtím tak usilovně potírali.

I kdyby se tedy křesťanští demokraté příští rok nechali do voleb vést bavorským premiérem Edmundem Stoiberem, který má za manželku českou Němku a který razantně vystupuje na Sudetoněmeckých dnech, i kdyby Stoiber dokázal porazit populárního kancléře Gerharda Schrödera, duch deklarace bude v česko-německých vztazích platit i nadále.

To, že bude platit první část citované věty - tedy že Praha a Berlín nebudou zatěžovat svůj poměr otázkami z minulosti, bude asi českou vládu naplňovat štěstím. Nešťastná bude asi vláda v Praze z toho, že už se začala naplňovat druhá část oné věty - totiž že obě vlády jsou odhodlány hledět do budoucna. Berlín už to ostatně dělá.

Spolkový ministr životního prostředí tlačí na odstavení Temelína, spolková vláda prosadila sedmiletou přechodnou lhůtu pro české zájemce o práci v Evropské unii. Koneckonců i za čerstvým rozhodnutím automobilky BMW neinvestovat u českého Kolína, ale u saského Lipska, je vidět konkrétní blahobyt konrétních voličů a zájem Schröderovy vlády.

Česko-německé vztahy už prostě nechřadnou v temném stínu historie. Agenda je veskrze současná a pragmatická. Jenom není jisté, jestli je po té změně české vládě co závidět.