Středa 11. července

předcházející

Mediální voyerismus

Ondřej Štindl

Čím dál víc pohřbů v Česku proběhne bez jakéhokoli obřadu. Tenhle statistický údaj se dá intepretovat různě, třeba jako doklad podivně dvojakého pohledu na konec života, v němž se spojuje lhostejnost k umírajícímu se strachem ze samé skutečnosti smrti. Té se ovšem upírá třeba i čistě formální majestát.

Pětiletá Tereza Čermáková nepatří mezi ty anonymní české mrtvé, kteří v českých krematoriích mizí beze svědků a jakoby i beze stop. Terezin konec v Česku zaregistroval snad každý, kdo přišel do byť i minimálního kontaktu s médii. I její smrt však společnost zbavila jakéhokoli majestátu. Tentokrát však na vině nebyla lhostejnost, naopak. Byla to někdy až zvrhlá zvědavost, vydávající se za, jak se říká, lidský zájem.

Tereza Čermáková zemřela za dosud plně nevysvětlených okolností, příběh pátrání po jejím těle a jeho nalezení je plný tajemství a překvapivých zvratů. Pro média, a to jak pro takzvaně bulvární, tak i pro ta seriózní, navíc v době počínající okurkové sezóny představoval ideální story.

Nevysvětlená smrt dítěte je událost nesmírně tragická a veřejnost má jistě zájem na tom, aby došli trestu ti, kdo ji třeba i neúmyslně zavinili. Dále v takovém případě ovšem veřejný zájem nesahá - stručně řečeno po nějakých přílišných detailech nikomu nic není.

Jenomže v mezidobí mezi Tereziným zmizením a nalezením jejího těla média veřejnosti takové podrobnosti předhazovala. Činila tak se špatně skrývanou lačností a bezohledností. Terezina matka Helena Čermáková byla v titulku Práva označena za vražedkyni, což dosud nikdo ani vzdáleně nepotvrdil, jakkoli byla matčina úloha v případu asi neblahá. Sebevražedný pokus Heleny Čermákové oznámil Blesk titulkem téměř triumfálním.

Dítěti samotnému se po smrti dostalo stejného zacházení jako politickým a uměleckým celebritám, které tvoří běžný kanonnenfutter českého společenského zpravodajství. Tedy zacházení bezohledného a zabarveného fascinovaným voyeurismem. Publiku se až pod nos servírovaly snímky místa, kde policisté našli Terezino tělo, vypadalo to tam jak v jakémkoli jiném temném lese v noci, ale pochopte, někde tam byla její mrtvola.

Policie, jindy na slovo skoupá, ochotně doplnila informace o tom, odkud se šířil hnilobný zápach. Dryjáčnická citovost zpravodajství měla divákovi nebo čtenáři sugerovat, že se stal aktivním účastníkem jakési celonárodního události, že sám běhá po lesích kolem Kladna a neúnavně hledá a hledá. Naváděla publikum, aby propadlo kýčovitém sebeprožívání, kdy se člověk dojímá nad tím, jak jej nějaká událost dojímá.

To asi musíme být dobří lidé, když námi smrt úplně cizího dítěte tak otřese, člověk by nad tím skoro zaslzel. Ve skutečnosti však většina médií manipulovala své publikum do nedůstojné role šmíráka. Tereza Čermáková se tomu nijak bránit nemohla - další velká výhoda příběhů o mrtvých dětech.