Pondělí 9. července

předcházející

Recept na plnou státní kasu

Daniel Kaiser

Hodně Čechů šidí svůj stát. V anonymním průzkumu, který si zadalo Centrum pro ekonomický výzkum a doktorské studium při Univerzitě Karlově, každý čtvrtý respondent přiznal, že státu na daních odvádí méně, než by měl.

Odborníci na národní charakter mají teď šanci připomenout, že Češi jsou tradičně hamižní a vychytralí. Krátké rozhlédnutí po okolí však napoví, že snaha vyhýbat se daním nezáleží tolik na národním charakteru, jako spíše na výši daňové zátěže. I na Západě, který má s kapitalismem bohatší zkušenosti, platí, že čím vyšší daňové sazby, tím intenzivnější snaha obejít zákon a berní úředníky.

Strohá statistika této rovnici na první pohled oponuje. Podle údajů Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj bere totiž český stát lidem z jejich platu průměrně 40,6 procenta. To by znamenalo, že na kontinentu má menší daně už jenom Španělsko, Irsko a Maďarsko a že Češi nemají silnější pohnutky pro vyhýbání se daňovým úřadům než třeba vcelku disciplinovaní Němci.

Jenže za prvé, existují i jiné odhady než odhad OECD, který je vypočítán z údajů naservírovaných českou vládou. Například podle Liberálního institutu je zdanění v tuzemsku takřka 43 procentní, čímž by se Česká republika v evropském žebříčku státních odvodů rázem přestěhovala někam do půlky - a mimochodem i nad Německo.

Ještě důležitější je rozdíl v kvalitě. V západní Evropě jdou státem zabavené peníze většinou do veřejných služeb: na policii, školy, zdravotnictví, na soudy, ale taky na lepší silnice a kvalitnější vlaky. Řada tamních voličů tento výměnný obchod akceptuje.

Česká republika se v tomto ohledu vymyká. Čtyři z pěti vybraných korun stát přesměruje z jedné peněženky do jiné. Často přitom nějaké peníze dostane nazpátek i peněženka, která předtím musela platit. Následky nejsou nijak překvapivé: byrokracie, příliš zaměstnaná tímto absurdním přesouváním peněz, nemá čas ani sílu kvalitně sloužit. Při růstu sociálních dávek - za posledních pět roků vzrostly nominálně skoro třikrát - jednoduše chybějí peníze na to, aby byrokracie plnila svoje obvyklé úkoly.

A tak zatímco liberální strany v západní Evropě si nevědí rady s tím, jak voliče navyklé na státní servis přesvědčit o tom, aby si o svých penězích rozhodovali sami, v tuzemsku, kde už samotné pomyšlení na styk s úřadem většině lidí navozuje traumatické stavy, uzavře vnitřní smír s ministerstvem financí málokdo. Protestovat se dá i bojkotem - neboli neplacením daní.

Stát může na takové vypovězení poslušnosti reagovat dvojím způsobem. Buď daně snížit, nebo si došlápnout na daňové odpírače a vybíraní daní zlepšit. Tedy přesně tím způsobem, která současný premiér sliboval už před čtyřmi roky z opozice a který, jak dnes Zeman sám přiznává, nepřinesl žádné plody.

Přesto premiérovi spolustraníci znova plánují, jak efektivně začnou napřesrok po vyhraných volbách vybírat daně. Mají snad v záloze nějaké nové metody? Sotva, s ničím novým zatím nepřišli. Naopak, zní to jako důvěrně známý nápěv - když není chuť přiznat, že z prázdné kasy už nemůže téct tolik jako dosud, zpívá se o tom, že peníze budou a že je z neplatičů nějak vypáčíme.

Aproti takové chytlavé melodii nemají sociologické průzkumy šanci, i kdyby byly sebeprůkaznější.