Pátek 22. června 2001

předcházející

Co čeká nového předsedu

Adam Drda

Ať už se předsedou Unie svobody stane Vladimír Mlynář, Hana Marvanová - která je dnes označována za favoritku - nebo kdokoli jiný, bude mít před sebou jasný hlavní úkol. Maximálně přispět k tomu, aby se pochroumané vztahy mezi čtyřkoaličními partajemi, respektive mezi jejich hlavními postavami, dostaly zpátky do nějakých únosných mantinelů. Nebo aby to tak aspoň navenek vypadalo.

V poslední době šly koaliční preference strmě dolů a zopakují-li se podobně trapné spory a tahanice, jako kolem výběru leadera nebo při sestavování stínové vlády, může se čtyřce klidně stát, že se nadobro znevěrohodní: Jen málokdo si bude umět představit, jak lidé, jimž činí obtíže domluvit se na virtuálním kabinetu, sestavují skutečnou vládu.

Bylo by naivní čekat, že všechny problémy automaticky vyřeší "příchod nových předsedů". Jjejich osoby dávají snad jakýsi příslib, nikoli ovšem záruku. Ani v jedné ze stran čtyřky nemá šéf tak všemocnou pozici, jako měl Miloš Zeman v ČSSD a jako má Václav Klaus v ODS. Záleží tedy na tom, jak šikovně se Michaelu Žantovskému, Cyrilu Svobodovi a třetí nové tváři podaří manévrovat mezi oponenty a skloubit zájmy svých stran se zájmy celku.

Unie svobody má pro budoucnost čtyřkoalice přeci jenom klíčový význam. KDU-ČSL se sice ještě nedávno otřásala, ale ne v základech, nýbrž - obrazně řečeno - na střeše. Rozpory mezi lidoveckými šéfy mohly sice ohrozit čtyřkoalici jako celek, ale sotva mohly straně s nejstabilnější členskou základnou výrazně ubrat preference. ODA prakticky žádné voliče nemá, o DEU je v této souvislosti lepší raději vůbec nemluvit. A tak výsledek voleb do sněmovny roku 2002 záleží vpodstatě nejvíc na unii, protože právě s ní čtyřkoalice stojí a padá.

Nejde jen o to, jak její nový šéf dokáže prodat program a jak účinně bude konkurovat ODS. Jedná se také o něco, co by se dalo nazvat "opatetizovaný návrat ke kořenům". Když strana vznikla, stavěla na hlavně na tom, že bude dělat politiku jinak, poctivěji a průhledněji než ČSSD a ODS. Čím halasněji to vyjadřovala, tím méně se jí to ovšem dařilo. Teď má unie možná poslední příležitost, jak se skrz novou osobu v čele vrátit zpátky, sice bez bombastických hesel, ale zato s potřebnou dávkou vkusu.

Slibují něco takového dva hlavní kandidáti? Vladimír Mlynář je ambiciózní a pružný člověk, typ moderního politického profesionála. Lze si představit, že toho asi hodně vyjedná, že když už se jednou dostane na špičku, naučí se tam taky rychle pohybovat, ale že zároveň neudělá nic, co by ohrozilo jeho kariéru.

Hana Marvanová je zase schopná v zájmu zásady udělat riskantní krok, bez ohledu na to, zda to znejistí její momentální pozici - naposledy to dala najevo, když se sympaticky zastala přes palubu hozeného leadera Cyrila Svobody. Kdyby se Marvanová a Mlynář sešli v jedné osobě, mohli by se skoro ideálně doplňovat - o tom, jak budou šéfovat jednotlivě, se ale nedá s jistotou tvrdit vůbec nic. Bude to překvapení.