Středa 20. června 2001

předcházející

Paradoxy pana profesora

Ondřej Štindl

V pražském Slovanském domě je už po včerejší narozeninové party uklizeno a zdá se, že teď už si mohou všichni odpočinout. Václav Klaus, který byl v centru oslav a mediální pozornosti, si může užít trochu soukromí. Veřejnost, jež byla prostřednictvím médií bombardována Václavem Klausem, si zas může v novinách pro změnu číst o někom jiném.

Oslavy Klausových šedesátin působily paradoxním dojmem. Jak jinak - vždyť Klausova ODS je stranou paradoxů. Jejím programovým východiskem je individuální svoboda a odpovědnost. Pro veřejné vystupování mnoha jejích členů a stranickou mediální propagaci je zas typická hluboká a někdy také bezmyšlenkovitá oddanost vůdci.

Trochu paradoxně působila i Klausova starost o to, aby se měřítko oslav nevymklo kontrole a událost si uchovala trochu civilní ráz. Předseda ODS takovou obavu projevil na pondělní slavnostní tiskové konferenci.

U vstupu na dvůr sídla ODS se ovšem tou dobou již tísnili regionální představitelé strany, aby Klausovi předali přinesené dary. To vše před zraky novinářů, přizvaných proto, aby mohli veřejnosti zprostředkovat atmosféru těchto spontánních a civilních okamžiků. Nezúčastněný divák zároveň mohl dumat o dalším paradoxu, jenž se s osobou Václava Klause pojí.

Předseda ODS je člověk, který bezpochyby má alespoň v některých věcech vkus - několikrát se dokonce v médiích dopustil kritického soudu o věcech kulturních, a někdy to dokonce byl soud nekonformní s většinovým míněním. Kolem jeho osoby se však čas od času roztáčí poměrný velký nevkus - stačí vzpomenout na takzvaný megaboard na pražské Letné.

Možná nejvíc paradoxní je na předsedovi ODS přezdívka "profesor", jíž je často titulován svými stoupenci i protivníky. Na jednu stranu jej docela vystihuje - Klausův vztah ke kolegům i veřejnosti skutečně často bývá "profesorský".

Profesor je přece osoba nadaná nezpochybnitelnou autoritou a velkým věděním. Je povolán k vysvětlování a vedení. V parafrázi Josepha Conrada lze říci, že s profesorem Klausem se nemluví, profesorovi se naslouchá.

Stačí vzpomenout na větu Lucie Bílé, s níž se zpěvačka obrátila na umělce, kteří před volbami v roce 1997 podpořili ODS a pak byli dezorientovaní opoziční smlouvou: "Nebojte se, profesor nám to vysvětlí."

Na druhou stranu slovo "profesor" vyvolává představu osoby, uzavřené do světa vědy a bezradné při střetu s všední skutečností. Zdálo by se, že z takového profesora toho Klaus v sobě má hodně málo. Je přece ten, kdo do české politiky vnesl praktickou dimenzi, snesl ji z výšin intelektuálních konstrukcí a přiblížil ji každodenní skutečnosti. Alespoň tak praví legenda a ne, že by na ní v tomto případě nic nebylo.

Navíc Klaus se během posledních letech ukázal jako velký praktik nebo technolog politiky - dokázal stranu udržet na špici průzkumů a zachovat jí faktickou moc. Jednal přitom účelně a často také velmi účelově - tedy vskutku "neprofesorsky".

Jenomže Václav Klaus v sobě má i hodně z toho tradičního před světem unikajícího učence. Napříiklad "profesorská" tendence vnímat ze skutečnosti jen předmět svého zájmu u Klause zmutovala ve zvláštní nadání nevidět věci, jež se mu z nejrůznějších důvodů vidět nehodí. Přesvědčit sebe sama, že nepohodlné, třeba korupce nebo ekonomická kriminalita v době počátků transformace, jaksi neexistuje, že svět venku se řídí jeho představami.

Narozdíl od běžných "profesorů" má ovšem Klaus výhodu početného aparátu, jenž je schopen vůkolní realitu z profesorova dosahu dostatečně odfiltrovat. Osobu Václava Klause tak nakonec přesně vystihuje známá věta z dramatu jeho největšího protivníka a jmenovce Havla: "To jsou paradoxy."