Středa 6. června 2001

předcházející

Majetková přiznání

Ondřej Štindl

Výraz "majetková přiznání" figuruje ve slovníku vládní sociální demokracie již dost dlouhou dobu. Jeho kořeny sahají až do prehistorie dnešní vlády, hrdinských dob, kdy Miloš Zeman jezdil od mítinku k mítinku a okna jeho autobusu zanášel popel vůkolní spálené země.

Jeho vláda se pak majetková přiznání dvakrát pokoušela v parlamentu prosadit - neúspěšně. Opětovný pokus přidat institut majetkových přiznání do českého práva, je tedy projevem důslednosti v prostředí české politiky neobvyklé, v tomto konkrétním případě však hodné lepší věci.

Podle vládního návrhu by přiznání měli podávat všichni, jejichž majetek přesahuje deset milionů korun. Kdo by nebyl schopen doložit původ majetku, musel by zaplatit dodatečnou daň.
Uchýlíme-li se k užití jednoho hodně ošklivého dobového výrazu, můžeme směle prohlásit, že "filosofie" vládního návrhu je jasná až průzračně. Vychází vstříc všeobecně rozšířenému pocitu, že "se všude uplácí a krade".

Jakkoli ten pocit často hraničí s jistotou, počty usvědčených zlodějů a úplatkařů nejsou nijak ohromující. Majetková přiznání to asi mají změnit. Připusťme, že taková představa nemusí být úplně lichá. Koneckonců, pokud budou lidé, kteří ke svému majetku přišli protiprávně, nuceni jej nějak zpětně legalizovat, mohou se přitom dopustit chyb.

Jistě, většina těch takzvaných velkých ryb by majetkové přiznání asi zvládla nějak zašvindlovat. Nový institut by ale mohl být součástí širšího tlaku, jenž by přestupníky nakonec skutečně přinutil udělat chybu, která by je třeba přivedla k potrestání. Alespoň v ideálním světě by to tak mohlo být.

Nejde ale jen o to, že tento svět má k ideálnímu hodně daleko. Cena, kterou by česká společnost za tuhle hypotetickou šanci musela zaplatit, je totiž v každém případě příliš vysoká. Zavedení majetkových přiznání by znamenalo další zvýšení míry státní kontroly nad občanem. Týkala by se sice jen jedné a velmi specifické skupiny občanů, která v Česku bude asi vždy velmi malá. Spolu s ostatními kontrolními mechanismy, které začínají u zdánlivě tak nevinných věcí, jako jsou policejní kamery v ulicích, by ale významně přispěla k velikosti celku až nebezpečně bytnějícího.

Navíc logika kterou za zavedením majetkových přiznání lze vysledovat, je svým způsobem dost zvrácená. Stát si ve vztahu k nelegálně nabytým majetkům snaží usnadnit situaci natolik, až to hraničí s leností. Není schopen je odhalit, a tak se za pomoci obtěžování většiny poctivých snaží přestupníky dovést k tomu, aby se jaksi přišli udat sami. Nepříliš vynalézavé a poněkud naivní.

I když vláda možná svůj návrh zas až tak vážně nemyslí. Dobře ví, jak v případě majetkových přiznání už dvakrát dopadla a není důvod, proč by možné parlamentní projednávání mohlo v tomto případě dospět k jinému výsledku. Z návrhu, který dnes vláda projedná, se tak může stát jaksi bezpečné gesto vůči určitým voličským skupinám.

Gesto, jež k ničemu nezavazuje, protože k ničemu nepovede. Dnes se takovému postupu říká "vysílat signály".