Úterý 5. června 2001

předcházející

Velbloud ze sudetoněmeckého komára

Adam Drda

Dvoje největší české noviny referovaly o letošních Sudetoněmeckých dnech zcela rozdílně. Zatímco podle včerejší Mladé fronty Dnes "Sudetští Němci nasadili vstřícný tón", Právo událost popsalo jako rej nenapravitelných revanšistů a svou zprávu opatřilo výrazným titulkem, podle něhož bavorský premiér Edmund Stoiber "křičel, co všechno Češi musí".

Podobu současného českého přístupu k vyhnaným Němcům a k celé poválečné historii tahle dvojakost poměrně dobře vystihuje: Na jedné straně snaha vnímat a hledat prostor pro normální soužití, na druhé jakási směs národně socialistické a postkomunistické předpojatosti. Sudetští Němci nijak zvlášť nemění své hlavní požadavky a postoje, což se ukázalo i o víkendu v Augsburgu:
Všichni se shodnou na ničemnosti dekretů prezidenta Beneše, stejně jako na tom, že by měly být zrušeny. Všichni stojí za tím, že vyhnání bylo zločinné, že obnovené Československo se k nim zachovalo nespravedlivě a že byli při vyhnání okradeni.

Bylo by bláhové čekat, že takové postoje odezní, a popravdě řečeno, ani není proč: V těchto bodech mají sudetští Němci jednoduše pravdu. Když bavorský premiér Stoiber každý rok na jejich shromáždění vášnivě řeční, nedělá to asi z toho důvodu, že by nezvladatelně planul pro spravedlivou věc vyhnanců, ale daleko spíš proto, že si potřebuje udržet přízeň významné voličské skupiny. Mluví tedy plameně, občas vyřkne nějakou hloupost nebo nehoráznost o Češích, občas působí dost nesympaticky.

V některých pražských médiích se pak ten nedostatek vkusu - který samozřejmě projevují i jiní politici - rozmázne, z komára se udělá velbloud a spolehlivě se zastře podstata věci: Že totiž hlavní Stoiberovy protičeské argumenty jsou velmi snadno odstranitelné. Stačí, aby se jedna odvážnější česká vláda od dekretů distancovala a přestala opakovat nesmysl, že dokumenty, legalizující etnickou čistku, jsou "pilířem českého právního řádu".

Češi by takový krok neměli udělat proto, že je k němu někdo tlačí, ale hlavně kvůli sobě, v rámci - vznešeně řečeno - zkvalitnění právního vědomí. Vyhnaní Němci, kteří se angažují v Sudetoněmeckém krajanském sdružení (SDL), jsou tradičně necitliví k českým zážitkům za války, mnozí nejsou schopni připustit svou vinu na událostech v pohraničí roku 1939 a ve svých propagačních materiálech často dělají, jako by mezi demokratickým Československem a vyhnáním nebylo nic.

Podobné stereotypy se ale v jejich uvažování usazovaly desítky let a odstranit se dají jenom soustavným rozhovorem a oboustrannou vstřícností. Jestliže tedy v Augsburgu z úst předsedy SDL Bernda Posselta zaznělo (cituji): "Chceme se pokusit o nový začátek... chceme vytvořit most k Čechům" (konec citátu), není důvod, proč na tu výzvu nekývnout.