Pondělí 4. června 2001

předcházející

Zbytečné lustrace

Ondřej Štindl

Grossovo oznámení způsobilo v českých médiích bouři, řekněme, střední velikosti. Dost možná bylo i s tím vědomím koncipováno. Ministr vnitra přitom neřekl nic nečekaného, jen potvrdil to,co se po Praze šuškalo už delší dobu. Tedy to, že s, dejme tomu, "vypovídací hodnotou" některých lustračních osvědčení to je všelijaké.

Grossova zpráva se přitom týká jen velmi specifické skupiny agentů, kteří osvědčení dostali před deseti lety. Známá je však i skutečnost, že v letech pozdějších již nebylo nepravdivých osvědčení potřeba, z lustračního zákona bylo možno udělit výjimku. Případně se pro dotyčnou osobu našlo takové pracovní zařazení, které jí sice uchovalo vliv, lustrační zákon se však na něj nevztahoval, jako téměř ideální řešení pro takové případy se ukázalo být místo poradce.

Jisté zděšení, jež ministerstvo vnitra dává najevo ve výrocích typu: "agenti mohou být rozlezlí po celé státní správě", tedy nepůsobí dvakrát věrohodně. Zvlášť vezmeme-li v úvahu, že právě v době působení Stanislava Grosse se do vysokých funkcí na ministerstvu vrátily některé již v dobách totality osvědčené kádry.

V souvislosti s případem neprávem vydaných negativních osvědčení, ovšem zazněly i zpochybňující výroky na adresu lustračního zákona jako celku. Za "plivanec do tváře právního státu" jej například označil právník Jiří Teryngel, jehož služby často využívá kabinet Miloše Zemana - například při přípravě velice sporné smlouvy o pronájmu Českého domu v Moskvě.

I Stanislav Gross lustrační zákon označil za pouhý symbol, tedy normu, jejíž praktický význam je nevelký. Je pravda, že od lustračního zákona se očekávalo daleko více než nakonec přinesl. Daleko více než přinést mohl. Svým způsobem je to typický produkt nepříliš důsledného českého vyrovnávání se s minulostí - kompromis sestavovaný s ohledem na to, co je v české společnosti a především politice průchodné.

Je to zákon, který se týká jen toho nejpovrchnějšího povrchu - tedy evidence v registrech bývalé Státní bezpečnosti. Pokud má třeba nějaký státní úřad potřebu jej obejít, asi toho dosáhne. A nikdo se zatím nemá k tomu, aby prosadil krok, jenž by v podstatě byrokratické vypisování z evidence nahradil pohledem, směřujícím do hloubky a k podstatě věci - tedy co nejúplnější zveřejnění dokumentů StB.

Jakkoli jsou však Grossova slova relevantní, lze za nimi vytušit potenciálně nebezpečnou tendenci. Je-li lustrační zákon jen prázdným symbolem, proč ho úplně nezrušit? V praxi by ovšem zrušení lustračního zákona znamenalo, že agenti státní bezpečnosti by už do státní správy nemuseli vstupovat pokoutně, ale, jak rád říká Miloš Zeman, hlavním vchodem.

Právě současná vládní garnitura přitom už dala dostatečně najevo, že by některým z těch, kteří se kompromitovali styky s komunistickou tajnou policí, velmi ráda otevřela dveře. Je tedy namístě sledovat, zda se z aféry s nepravdivými lustracemi nestane odrazový můstek pro změny až nečekaně dalekosáhlé.