Pátek 1. června 2001

předcházející

Slušná remíza

Daniel Kaiser

Jednání o rozšiřování Evropské unie má za sebou další úmorné kolo. Stávající členové se dohodli, že by nováčci z Východu neměli mít alespoň dva roky po vstupu automatický nárok pracovat na Západě.

Po dvou letech bude záležet na každé jednotlivé vládě, jestli Středo- a Východoevropany pustí na svůj trh práce, nebo jestli je bude s ohledem na strach svých voličů držet další tři nebo pět roků za plotem. A i když různé studie a analýzy hodnotí tyto přechodné lhůty jako ekonomický nesmysl, nemusejí se kandidáti v tomto vyjednávacím kole cítit jako poražení.

Dva roky nejsou tak dlouhé jako sedm let, kterými nedávno hrozil německý kancléř Schröder ve Weidenu. Po společné dvouletce se bude každý stát moci sám rozhodnout, jak dál. A tak se v okamžiku formálního přijetí České republiky český instalatér pomalu může začít chystat na cestu přes Německo, kde ho ještě chtít nebudou, do Holandska, které si s přechodnými lhůtami hlavu dělat nebude. S ohledem na to, jak byly původně rozdány karty, nedopadli kandidáti zle.

Na Evropskou unii určitě udělal dojem vcelku jednotný hlas kandidátů, kteří se s nevídanou razancí postavili proti diskriminaci svých občanů na západoevropských úřadech práce a proti vytváření Evropy zasloužilých, privilegovaných a těch nových, znevýhodněných. Jenže kandidátské vlády by si nepomohly, kdyby se už teď oddaly vítězoslavným pocitům.

Spor o volný pohyb pracovních sil je totiž především symbolickou záležitostí, mnoha lidem z postkomunistické části Evropy stačí jako pouhá teoretická možnost a pomyšlení. Když západoevropské vlády vpustí dovnitř uchazeče o práci z Východu, ve skutečnosti si tím ekonomicky nijak neubližují, spíš naopak. Od politiků to vyžaduje jediné: vysvětlit svým domácím voličům nezbytnost přílivu cizinců, což je námaha s nejistým výsledkem.

Tento v podstatě psychologický problém mají hlavně Němci a Rakušané. Oba národy jsou bohaté a v žebříčků čistých plátců na provoz Evropské unie zaujímají první a třetí místo. Kandidáti musí u nich agitovat proti ustarané mentalitě. Teď ale vyjednávání začíná dostávat nový rozměr.

Poté, co překonaly německorakouskou obrannou linii, čeká na uchazeče o členství románské křídlo EU. Španělé a Italové se s nově příchozími z Východu nechtějí dělit o peníze z regionálních fondů, Francouzi zase o dotace pro své zemědělce.

Privilegia to jsou absurdní, stačí pohled do jižní Itálie, ve které na miliardách subvencí bohatne mafie, ale společnost zůstává chudá. Stejně tak absurdní je pohled na franouzský venkov: Francie je největším příjemcem zemědělských dotací a současně evropským vývozcem potravin číslo jedna.

Rozpočet Unie, který platí až do roku 2006, věnuje na své zemědělce a tím i na zajištění zbytečného přebytku potravin šestkrát tolik než na přípravu rozšíření. Středo- a Východoevropané se ještě budou muset hodně ohánět, aby z těchto penězovodů začalo téct také k nim.

Takže jaké je skóre na konci posledního květnového týdne? Slušnou remízou skončil pro kandidátské země boj o volný přístup na západoevropský trh práce. Zatím ale šlo hlavně o iracionální obavy, teď začíná jít i o peníze.