Čtvrtek 31. května 2001

předcházející

Spravedlivý trest po 56 letech

Adam Drda

Rozsudek nad terezínským dozorcem a vrahem Antonem Mallothem vyvolává pocit zadostiučinění. "Pozdě, ale přece", říká se v podobných případech a pak se dodává vysvětlení: Důležitá je spravedlnost, to, že se jí společnost - v tomto případě německá - snaží dostát, že se vrah nakonec musí zodpovídat ze svých činů.

Je to samozřejmě všechno pravda, ale přesto proces s Mallothem, ani doživotí, které dostal, nedává skoro žádný důvod ke spokojenosti.Moc nechybělo a "Krásný Tony", jak se prý Mallothovi říkalo v době jeho esesácké kariéry, vyvázl bez trestu.

Všichni to vědí, a právě tento fakt paradoxně umožňuje, aby se včerejší rozsudek vnímal jako vítězství, jako závěr napínavého filmu, v němž hlavní padouch pořád důmyslně uniká, ale nakonec ho vytrvalí detektivové dopadnou.

Jenomže Malloth se neschovával kdesi v Argentině nebo v Brazílii a neutíkal před neúnavnými strážci zákona, nýbrž dlouhá leta žil v klidu a pokoji na statku nedaleko Merana v Jižním Tyrolsku. O jeho nacistické minulosti se vědělo minimálně od roku 1956, kdy mu Řím odňal občanství - právě proto, že když o ně o čtyři roky dříve žádal, zamlčel členství v SS.

Potom se dlouhou dobu úřady o Mallotha prakticky nezajímaly, až v sedmdesátých letech bylo v Německu zahájeno vyšetřování skupiny důstojníků SS a gestapa. Věc ovšem ztroskotala na údajném nedostatku důkazů a především nebylo jasné, jakou má vlastně Malloth státní příslušnost.

Je jasné, že kdyby Itálie a Německo vyvinuly větší úsilí a kdyby se proces tehdy uskutečnil, mohlo proti Mallothovi stát daleko víc svědků, mohlo být naživu mnohem víc jeho obětí.

Teprve v roce 1988 byl Anton Malloth z Itálie vyhoštěn a od té doby žil v luxusním penzionu nedaleko Mnichova. Přístup části německé justice po tomto období byl bohužel v mnoha ohledech pokračováním předchozího nezájmu. Terezínský dozorce byl sice vyšetřován, ale dortmurndský prokurátor Klaus Schacht jeho kauzu opakovaně odkládal, naposledy kvůli obvyklému zdůvodnění, že svědecké výpovědi nepotvrdily jeho zločiny jednoznačně.

Současný Mallothův žalobce však činnost dormundského prokurátora zpochybňuje a tvrdí, že pro nalezení nových svědků neudělal téměř nic. Jinými slovy - problém zůstal především na obětech nebo na těch, kdo nějakým způsobem zastupují jejich zájmy, ať už jde o židovské organizace, jednotlivce, nebo i český stát.

Rozsudek nad Antonem Mallothem je tedy třeba považovat za jakousi smutnou tečku za velmi nešťastnou kauzou. Spravedlnost byla v tomto případě nezdůvodnitelně pomalá, při menší laxnosti úřadů nemusel na lavici obžalovaných sedět devadesátiletý a těžce nemocný stařec, který průběh jednání snad ani pořádně nevnímá.