Středa 30. května 2001

předcházející

Festival vzájemnosti

Daniel Kaiser

I poslední česko-slovenský summit byl dobře využitou příležitostí, jak demonstrovat skvělé vztahy. Takřka idylického stavu dosahují vzájemné poměry na několika úrovních: oba premiéři k sobě cítí sympatie, vlády dobře spolupracují a pěkné vztahy panují i mezi oběma národy.

Za posledně jmenovanou rovinu, onu přirozenou atmosféru mezi řadovými Čechy a Slováky, může hlavně faktor času. Tahanice a vzájemné trpkosti z dob rozvolňování společného státu se stávají vzdálenou vzpomínkou. Tento proces nemohou vlády v Bratislavě a v Praze urychlit, maximem je nedrásat staré rány.

Od doby, kdy v roce 1998 Slováci ohlasovali konec vlády Vladimíra Mečiara, se idyla přelila i na vládní úroveň. S Dzurindou se prostě komunikuje líp než s jeho nevypočitatelným předchůdcem. A komunikace nese plody.

Tentokrát - odmyslíme-li si na chvíli spor o majetkové nároky několika českých chatařů v rajonu slovenské obce Makov - se premiér Dzurinda a český ministr financí Jiří Rusnok dohodli, že spolu poběží maratón v New Yorku. Miloš Zeman citoval svého ministra kultury, který prý svého slovenského resortního kolegu vídá častěji než vlastní ženu.

Pokud jde o věcné návrhy, Zeman zaujal nápadem obnovit v České televizi v pondělí pravidelné slovenské inscenace. Ministr práce Vladimír Špidla zase chce ze Slovenska dopravovat nezaměstnané slovenské občany do českých okresů, kde panuje nedostatek zájemců o práci. A nakonec - oba premiéři jednali o udělení licencí slovenským médiím v českém éteru.

Slovensko-český summit se prostě mění ve festival nápadů, jak demonstrovat vzájemnost. Málokdy se ale vedle sebe naskytne tolik nápadů nepatřičných. Začněme tím lehčím.

Do programu veřejnoprávní televize nemá předseda vlády co mluvit, leda ve formě bonmotu, který třeba vyvolá širší diskusi. Samotné rozhodnutí je jenom na televizním řediteli. Ani vysílací licence nerozdává vláda, ale Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání.

A místo ad hoc záplatování děr na trhu práce jednorázovým dovozem slovenských svalů by stačilo vytvořit vnitrostátní trh s byty a zajistit slovenským zájemcům o práci volný pohyb přes hranice. To se o kýženou mobilitu prácechtivých postará daleko lépe než vládou organizované přesuny dělníků.

To nejlepší, co Praha pro Bratislavu může udělat a už dva roky mohla dělat, se ale Zeman před novináři vůbec nezmínil a Dzurinda možná ze zdvořilosti nepřipomenul. Napřesrok na podzim v Praze bude NATO rozhodovat, koho pozvat dál.

Česká republika, iniciativy její diplomacie s Řeckem nebo dlouholetá odolnost armády vůči modernizaci, to vše zatím v Alianci zanechává rozpačitý dojem a posiluje ty západní politiky, kteří NATO zvětšovat nechtějí. Lobbování za Bratislavu, které Praha vytrvale provozuje, by v Alianci vážilo víc, kdyby přicházelo od ctěného člena.