Středa 23. května 2001

předcházející

Liga za všenápravu české politiky

Ondřej Štindl

V pražském divadle Na zábradlí se včera sešli protagonisté sporu Českou televizi a diskutovali o tom, jak reagovat na situaci, jež vznikla ve sněmovně v souvislosti s volbou nové rady ČT. Mluvilo se i tom, co by měla dělat čerstvě ustavená Občanská liga.

Na setkání signatářů prohlášení Občanské ligy zaznělo mnoho rozhořčených slov, často i oprávněně rozhořčených slov. Způsob, jímž sněmovní volební výbor sestavoval seznam pětačtyřiceti kandidátů, kteří postoupili do užšího výběru pro volbu členů nové Rady České televize, je skutečně přinejmenším sporný.

Člověk nepotřebuje lupu, aby našel hodně pochmurnou symboliku v tom, že se na seznam nedostali někteří známí odpůrci komunistického režimu, a redaktoři režimní Československé televize byli šťastnější. To rozhořčení je ovšem poněkud opožděné.

Kritici současného stavu, kteří dnes vyvíjejí hektickou aktivitu, si mohli ten spěch ušetřit, kdyby během posledních měsíců trochu soustavněji sledovali dění ve sněmovně. Mnozí z nich to dnes ostatně připouštějí.

Plány Občanské ligy ovšem sahají dál než k usměrnění vývoje v České televizi. Podle publicisty Jana Šterna se liga chce zasadit o "záchranu režimu", zásadní změnu způsobu, jímž se v Česku provozuje politika, změnu politické kultury.

Liga sama se však v žádném případě nepovažuje za politickou organizaci. Není příliš divu - těžko si lze v tak různorodé společnosti představit nějakou výraznou shodu v náhledu na řešení otázek, jež přináší politický provoz. V jednom sále seděl třeba právě Jan Štern, člen ODA, i Ludvík Vaculík, který nedávno publikoval jakýsi návrh programových zásad pro hypotetickou novou politickou stranu.

Vzhledem k publikovaným zásadám by se klidně mohla jmenovat Strana přátel lesů, vod, strání, biče a Ludvíka Vaculíka. Záchrana režimu, změna politické kultury - to jsou ale politické cíle. Nebo cíle pro média, která snad mohou dosáhnout změny nedobrých pořádků, pokud na ně budou systematicky upozorňovat a odhalovat jejijch pozadí.

Apolitická liga těchto cílů chce dosáhnout tím, že její zástupci vyrazí mezi lidi, budou s nimi mluvit a dosáhnou třeba toho, že řadoví členové politických stran se uvnitř nich zasadí o změnu poměrů. Taková představa je jistě docela sympatickým vyjádřením víry v člověka. Stejně tak ale v ní lze vysledovat utkvělou touhu kritiků českého politického establishmentu - dělat politiku, aniž by bylo nutné se jí nějak dotknout - kontaminovat se jí.

Občanské iniciativy nebo nátlakové skupiny mají šanci uspět, když tlačí v jednom bodě - momentální stav sporu o Českou televizi nasvědčuje, že ani tam to nemusí být úspěch trvalý.

Úsilí o jakousi všenápravu se ale může velice snadno rozpliznout v tak bizarních nápadech, jako byl naštěstí již zapomenutý "slib vnitřní slušnosti", se kterým před časem přišla iniciativa Děkujeme, odejděte. I Občanské lize hrozí, že se z ní stane zvláštní hybrid - něco mezi politickou stranou, jež nejde do voleb, a novinami, které nevycházejí.