Pondělí 21. května 2001

předcházející

Nový zákon, staré praktiky

Ondřej Štindl

Nedokonalost zákonů se v Česku používá jako výmluva téměř univerzální. Dělá se to se především v případech, kdy je potřeba vysvětlit, proč něco nejde nebo proč něco jde jaksi divně. Ne že by špatně koncipované zákony ledacos nekomplikovaly nebo přímo neznemožňovaly. Víra, že změna zákona nutně přinese nápravu, však může být velice naivní.

Poslední vývoj kolem voleb členů nové Rady České televize to zatím, zdá se, potvrzuje. Když parlament na začátku roku změnil způsob výběru členů rady, vnímala to veřejnost jako vítězství takzvaných vzbouřenců. Kandidáty už neměly vybírat politické strany, mělo se za to, že politici tak přijdou o možnost ovlivňovat prostřednictvím rady veřejnoprávní televizi.

Skutečnost, že i ten bývalý zákon jaksi nepředpokládal, že by se z rady ČT stala víceméně politická instituce, nadšené přijetí zákona nového nijak zvlášť neumenšila. To, že nominace kandidátů napříště bude v kompetenci společenských organizací a občanských iniciativ, mělo napříště zaručovat, že nad Českou televizí bude bdít rada lidí moudrých, mravných a za všech okolností veřejnoprávních.

Od té doby se však již rozběhl proces volby členů nové rady a zmíněná ideální představa se, jak už to tak bývá, dočkala výrazné korekce. Z necelých dvou set padesáti kandidátů, kteří byli nominováni, poslanci vybrali pětačtyřicet, z jejichž řad vzejdou členové nové rady. Výběr proběhl velice rychle, poslanci, především z řad sociálních a občanských demokratů, si to dělné tempo pochvalovali.

Výsledek jejich práce je pro mnohé pozorovatele poněkud udivující. Počet zástupců kategorie "mudrc" na seznamu převyšuje počet představitelů skupiny, dejme tomu, "ostřílených praktiků". Mezi pětačtyřiceti kandidáty najdeme například tvář velmi dobře známou z Československé televize před rokem '89, někdejšího nevelmi úspěšného šéfa inspekce ministerstva vnitra, vedoucího pracovníka, který z České televize musel za nejasných okolností odejít, žurnalisty, jejichž politické filiace jsou zjevné a známé.

Poslanci samozřejmě nevybrali jenom kandidáty tak či onak sporné, kdoví třeba nakonec zvolí radu, jejíž úctyhodnost bude nenapadnutelná. Jako přinejmenším stejně pravděpodobná se ale jeví i možnost, že nová rada se, co do míry vstřícnosti k požadavkům politiků, nebude nijak zvlášť lišit od své předchůdkyně. Byla by však ustavena v situaci, kdyby opakování bouří z přelomu roku bylo jen těžko představitelné a její šance na přežití by se tak stala daleko vyšší.

Možná se nakonec ukáže, že lidé, kteří v lednu měli dojem že v boji o Českou televizi zvítězili, za sebou měli jen vyhranou bitvu. Bitvu, pravda, velkolepou, třeba jako byla ta u Slavkova. Podobně jako Napoleonovy plány, ale i představy lednových vítězů možná zmaří mráz tažení tentokrát parlamentního.