Pátek 18. května 2001

předcházející

K čemu máme Senát?

Adam Drda

Český senát je divná instituce. Zabírá několik pražských paláců, zaměstnává desítky úředníků, číšníků a policistů, zasedá v něm jedenaosmdesát zákonodárců a přitom se člověku až příliš často vtírá otázka, k čemu je vlastně dobrý.

Jedním z hlavních smyslů druhé parlamentní komory by totiž mělo být zkvalitňování zákonů. Když poslanci něco zkazí, mají to senátoři opravit nebo na chybu aspoň ukázat, lhostejno, zda vznikla z nedbalosti nebo kvůli politickému zájmu momentální poslanecké většiny.

Jen v uplynulých dvou dnech ale senátoři schválili hned dva zákony, ačkoli s nimi mnozí z nich - a odhadl bych, že většina - předtím vyslovovali nesouhlas. Šlo o zákon o ochraně osobních dat a zákon o rozhlasovém a televizním vysílání.

Zdůvodnění těch, jejichž hlasy byly klíčové, často znělo: Kdybychom dali zamítavé stanovisko nebo přijali pozměňovací návrhy, poslanci by nás stejně přehlasovali. Jenomže taková argumentace je jednak alibistická a jednak smysl druhé komory de facto popírá: verdikt Senátu se na sněmovnu z principu nemá vázat, má totiž význam i tehdy, je-li jasné, že ve sněmovně převládá jiný postoj.

Senát má vydat vážné a zřetelně formulované rozhodnutí ústavní instituce, jež může jednak v ideálním případě ovlivnit poslance a jednak zcela legitimně naznačuje voličům, kde většina poslanců například nadřadila zájem úzké skupiny nad zájem celku.

Mediální zákon včera nečekaně hladce prošel druhou parlamentní komorou i z dalších důvodů: Někteří senátoři prostě na hlasování nepřišli, ačkoli se rozhodovalo o veřejném majetku i o příští podobě české mediální krajiny. Zvlášť čtyřkoalice, která má spolu s nezávislými kolegy v Senátu většinu, tím dost nepochopitelně zanedbala své politické sliby a zřejmě si opět poškodila image.

Slabá místa mediálního zákona jsou všeobecně známa, takže připomenu jen dvě hlavní. Za prvé se podle něj automaticky prodlouží platnost vysílacích licencí. Stát tedy nebude zkoumat, zda například televize NOVA nebo Prima dodržují podmínky, za nichž licence dostaly, a nebude si klást ani žádné další požadavky pro příštích dvanáct let. Navíc zákon umožňuje, aby licence mohla být po dvou letech prodána, a to komukoliv.

Druhý problém se týká Rady pro rozhlasové a televizní vysílání: Měla by být maximálně nezávislá, což se při zvláštním zájmu tuzemských politiků o elektronická média v současnosti příliš nedaří, a měly by jí tedy podle celé řady právníků a mediálních odborníků volit a odvolávat obě parlamentní komory. Parlament však rozhodl jinak. celá rada se ocitne v rukou poslanecké sněmovny, její politické většiny a jejích momentálních nálad.

Někteří senátoři sice oznámili, že se kvůli mediálnímu zákonu obrátí na Ústavní soud, ale podivný dojem z jednání svého úřadu tím zřejmě nemohou napravit. Zákon může být špatný a přitom vůbec nemusí ve svých nejproblematičtějších bodech stát proti ústavě. Navíc se posiluje neblahý trend přenášení politických sporů na půdu soudu, který má řešit podstatně složitější a výhradně odborné otázky.