Středa 16. května 2001

předcházející

Nestandardně přehlasované veto

Ondřej Štindl

Přehlasování prezidentova veta byla pro poslance záležitost téměř rutinní a obešla se bez většího vzrušení - zákon podpořilo sto šedesát ze stodvaaosmdesáti přítomných. Taková jednota je na půdě českého parlamentu k vidění málokdy, zvlášť pokud jde o věc veřejností a médii sledovanou. Jakým způsobem se té jednoty podařilo dosáhnout?

Připomeňme, že sněmovna schválila už druhou úpravu financování politických stran. Ta první, již zamítl Ústavní soud, souvisela se změnami ústavy, jež se pokoušeli prosadit sociální a občanští demokraté.

Smyslem těchto změn bylo, zjednodušeně řečeno, posílení silných a oslabení slabých. Tomu odpovídal i původní návrh změn stranického financování, jenž snižoval státní příspěvek za voličský hlas a výrazně zvýšil příspěvek za získaný mandát.

Strany opoziční smlouvy přitom navrhovaly takový volební zákon, jenž by při rozdělování mandátů dále zvýhodnil ty, kdo ve volbách nejvíce uspěli. Umožňoval jim získat více mandátů než by podle dřívějšího systému odpovídalo získaným hlasům. A a v důsledku toho i daleko víc peněz.

Jenomže ústavní soud odmítl jak volební zákon, tak i zákon o politických stranách. Poslanci se potom vydali cestou nejmenšího odporu a dřívější koncepci, řekněme, výběrového bohatnutí vystřídal záměr přidat všem. A ten také téměř všichni podpoříli.

Projevili při tom i pozoruhodnou akceschopnost, paragrafy o financování politických stran přilepili k zákonu, jenž se týkal čehosi úplně jiného. Poněkud svérázný postup má omluvit to, že po výroku Ústavního soudu, s nímž v době schválení nové verze poslanci ještě nebyli seznámeni, fakticky neexistovala právní úprava financování politických stran. Aby se vyhnuli akutně hrozící krizi, museli prý poslanci jednat takto nestandardním způsobem.

Sílu takového argumentu ovšem umenšuje skutečnost, že Ústavní soud zamítl i volební zákon, jenž v současné době Česká republika nemá. Tato situace, jakkoli rovněž hrozí přerůst v krizi, ale podobně rychlou reakci ve sněmovně nevyvolala.

Podstatné zvýšení státního příspěvku politickým stranám politici vysvětlují všelijak, jedna verze nepostrádá jisté kouzlo - často ji opakuje například poslanec za ODS Marek Benda. Pokud bude stát ke stranám dostatečně štědrý, nebude už docházet k podobným aférám jako byly ty, jež v druhé polovině devadesátých let postihly demokratické strany, a přivodily konec druhé vlády Václava Klause.

Za tímto vysvětlením je možné vysledovat podobnou logiku, jako za srdceryvnými příběhy o nešťastnících - obětech poměrů, které chudoba dohnala třeba až k loupeži. Navíc známé skandály nesouvisely ani tak s tím, že politickým stranám sponzoři vůbec přispívali, ale že tak činili pod falešnými jmény.

Nicméně je pravda, že nekterý typ skandálu už se skutečně opakovat nebude. Někdejší výkonný místopředseda ODS Libor Novák mladší loni stanul před soudem kvůli krácení daně ze sponzorského příspěvku. Díky loňské novelizaci zákona o darovací dani jsou dary pro politické strany již od daně osvobozeny - neexistuje tedy důvod dopouštět se toho, z čeho byl Novák obviněn. Také způsob, jak vylepšit image české politiky.