Úterý 15. května 2001

předcházející

USA? No problem...

Adam Drda

Je velká škoda, že Jan Kavan ve Spojených státech včera ze zdravotních důvodů neabsolvoval žádná jednání. Kdyby se nakonec vrátil z cest a nesetkal se s žádným členem americké vlády, ztratila by Česká republika jednu z možností, jak alespoň trochu napravit pochroumané vztahy s USA.

Před odletem do Washingtonu hýřil Kavan optimismem. Diplomatická roztržka kvůli kubánské rezoluci OSN prý byla zveličena, je dávno pryč a jiné zásadní problémy ve vzájemných kontaktech vlastně nejsou.

Není zrovna těžké pochopit, proč Kavan na veřejnosti udržuje tuhle bezstarostnou tvář: hájí sám sebe a hlavně politiku sociálně demokratické vlády. Problém je ale v tom, že konflikt kvůli Kubě byl podle řady svědectví příliš vážný, aby jen tak vyprchal. A fakt, že se kvůli němu už nežhaví telefonní linky ještě neznamená, že skončil bez dlouhodobějších následků.

Navíc na české straně existuje příliš mnoho dalších věcí, které česko-americké vztahy nabourávají.

Pokud jde o Kubu, připomeňme, že Česká republika svému významnému západnímu spojenci lidově řečeno "podtrhla nohy". Nešlo jen o to, že se česká diplomacie krátce po Kavanových výrocích o "začátku nových vztahů" s Castrovým režimem snažila prosadit do resoluce OSN text, který v rozporu se zájmy USA zpochybňoval ekonomické embargo. Šlo hlavně o to, že ten text byl prosazován bez konzultací ve Washingtonu.

Kdyby nic jiného, pak tato příhoda musela v nové americké administrativě posílit pocit, že na Prahu se nedá spoléhat a tudíž s ní nemá smysl do budoucna příliš počítat.

K české smůle přišly Spojené státy velice brzy po konfliktu s Prahou a v souladu s linií, kterou česká zahraniční politika v poslední době prosazuje - o své místo v komisi OSN pro lidská práva. Zato v ní teď sedí zástupci Syrie a Lybie, tedy zemí, které jsou péčí o lidskou svobodu přímo proslulé.

Dobré vztahy neposiluje ani dlouhodobá česká vášeň pro lidovou Čínu. Naposledy ji tuším navštívil dnes již bývalý ministr obrany Vladimír Vetchý a domlouval tam blíže neurčenou "vojensko-hospodářskou" spolupráci.

Že by chtěl touto cestou posílit tuzemskou armádu a odstranit rozpaky, které ve Washingtonu vládnou z českých výkonů v rámci Severoatlantické aliance? To asi sotva.

Marná sláva, Kavanova diplomacie se čím dál víc odchyluje od přístupu k lidským právům, jak je většinou chápou a ve světě prosazují Američané - byť tak činí nedokonale a mnohdy diskutabilně.

Lze sice tisíckrát argumentovat tím, že "jdeme stejnou cestou jako Francie", ale to ještě vůbec neznamená, že si Češi tu cestu mohou dovolit a hlavně to nic nevypovídá o tom, jestli je správná.

Když nic jiného, na rozdíl od Francie je Česká republika jako člen NATO na Američanech finančně závislá a za samotné členství jim dokonce bez nadsázky vděčí: Respektovat takového spojence, zvláště má-li momentálně jisté problémy, není projevem nedůstojného podléhání cizímu vlivu, ale obyčejné slušnosti, která platí v politice stejně, jako kdekoli jinde.