Pátek 11. května 2001

předcházející

Diskriminace místo diskriminace

Adam Drda

Do České republiky dorazil ze Západu další moderní trend. Ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla se totiž rozhodl - mimo jiné kvůli požadavkům Evropské unie - že bude odstraňovat diskriminaci žen na českém pracovním trhu a předložil vládě návrh, podle kterého by ženy měly zastávat zhruba třetinu vedoucích funkcí ve státní zprávě a na ministerstvech. Kýženého cíle chce Špidla dosáhnout například zvýhodňováním žen při výběrových řízeních.

Diskriminace českých žen v zaměstnání není výmysl feministek nebo nudících se intelektuálů, ale mnoha studiemi a průzkumy doložený fakt. Začíná už ve chvíli, kdy se bytost ženského pohlaví pokouší sehnat práci.

Nechce-li se stát sekretářkou, účetní nebo učitelkou a má-li mužské konkurenty, dostanou muži zpravidla přednost. Když chce mít děti a při nějakém vstupním pohovoru to omylem přizná, její šance se mohutně sníží. A když už potomka má, pak se naděje na přijetí přiblíží nule, což bohužel často platí i pro přijetí na vysokou školu.

Snaha trestat ženy za to, že z vůle boží rodí děti, je všudypřítomná a obzvlášť odpudivá. Ale i když žena místo sežene, stejně nemá vyhráno: Ve většině profesí musí automaticky počítat s menším platem a takřka neviditelným karierním postupem. Snad jen ve větších městech je situace trochu lepší.

Vladimíru Špidlovi tedy určitě nikdo soudný nebude vyčítat, že se pokouší problém řešit a že chce postavení žen - řekněme - přivést na civilizovanou úroveň. Potíž je v tom, že se to rozhodl provádět ne zrovna spravedlivým způsobem.

Ženy, které se ucházejí o místo ve státní správě, mají být ve výběrových řízeních zvýhodňovány, a to do té doby, dokud nevznikne ideální "početný poměr pohlaví", což je prozatím a z nejasných důvodů třetina žen a dvě třetiny mužů.

Jedna z pracovnic ministerstva sociálních věcí vysvětluje princip následovně: "Pokud ve výběrovém řízení na místo náměstka ministra uspějí například dva muži a jedna žena, přičemž všichni budou mít stejnou kvalifikaci, získá místo žena".

Jenomže: Proč má dostat tu práci právě žena, když podle ústavy jsme si všichni rovni? A jak se takové rozhodnutí dá třeba před soudem obhájit? Stát jako instituce přece nemá právo řešit diskriminaci jedněch na úkor druhých - v tomto případě mužů.

A hned následuje další námitka: Kolikrát vznikne ta ideální situace, kdy proti sobě budou stát rovnocenní uchazeči, lišící se od sebe jen pohlavím? Zkušenost z jiných zemí napovídá, že takových případů bude minimum. Většinou budou ženy buď kvalifikovanší než muži, anebo bez ohledu na schopnosti dostanou přednost, aby se naplnily kvóty. Nebude se tedy nakonec hledat kvalita, ale prostý počet.

Nejproblematičtější na tom všem asi je, že zvýhodňování žen ve státní správě, jakkoli je praktikováno v zemích Evropské unie, jejich diskriminaci v celé řadě případů neodstraní. Kvóty samozřejmě automaticky nepřispějí ani k tomu, aby se změnilo myšlení zaměstnavatelů a jejich celkový přístup k ženám.

Ministr práce a sociálních věcí Špidla logicky navrhuje, aby se "ženská otázka" začlenila do učebnic a aby na každém ministerstvu působil člověk, který bude proti diskriminací žen vystupovat. Obojí je třeba, ale nestačí to, pokud se ženy samy nebudou snažit změnit svou situaci.

Mohou se obracet na především na soudy a dnes už i na úřad ombudsmana. Takové úsilí sice přinese výsledky za relativně delší dobu, než tzv. pozitivní diskriminace, ale budou mít takřka jistě větší váhu.