Čtvrtek 10. května 2001

předcházející

Lidovecká story

Ondřej Štindl

Pokud bychom chtěli vnímat příběh českých lidovců jako filmovou story, představovala by v něm epizoda s kandidaturou-nekandidaturou poslance Miloslava Výborného na funkci předsedy epizodu spíš podružnou. Takovou, jež se do děje vloží, by se natáhla celková stopáž, hlavní linii filmu však nijak neovlivní.

Výborný nepřijal nabídku stávajícího lidoveckého předsedy Jana Kasala, jenž projevil ochotu vzdát se na nadcházejícím volebním sjezdu kandidatury v jeho prospěch. Těžko se dalo čekat, že by se rozmyslel nějak jinak.Kasal Výborného oslovil proto, že se poslanec uvnitř lidové strany těší pověsti muže všeobecně oblíbeného a tedy přijatelného.

Kdyby se ale Výborný na nadcházejícím sjezdu postavil Cyrilovi Svobodovi, o tuto přednost by přišel. Jeho obliba by sice dost možná byla i nadále většinová, nikoliv však všeobecná. A pokud Miloslav Výborný má ambici zaujmout jednou uvnitř lidové strany nějaké vyšší postavení, bylo od něj jistě moudřejší, kdyby si snahu takovou ambici naplnit nechal na časy méně vzrušené a příznivější.

Miloslav Výborný se během včerejší tiskové konference celkem jasně postavil za Jana Kasala, v jeho střetu s protikandidátem a vůbec protivníkem Cyrilem Svobodou. Přijetí kandidatury na Kasalův popud by jej však se stávajícím předsedou až nezdravě svázalo. Navíc argument, jímž svoje odmítnutí odůvodnil, tedy že momentální konfliktní situaci v lidové straně musí rozhodnout osobní střet a ne úhybný manévr, je prostě pravdivý.

Logika, již lze za Kasalovým odmítnutým návrhem vysledovat, je totiž poněkud zvláštní. Lidovecký předseda říká a není důvod mu to nevěřit, že jej k jeho postupu motivovala touha, aby KDU-ČSL měla předsedu který nebude "vítězem vnitrostranického sporu, ale který dokáže stranu sjednotit".

Jenomže právě to vítězství v politickém sporu je základní kvalifikací předsedy strany, musí přece nějaký spor vyhrát, aby se předsedou vůbec stal. A pokud volbě předsedy žádný spor nepředchází, lze to mnohdy považovat dokonce za projev jisté degenerace strany. Sjednocovat se prostě může až po volbách.

Kasalova kariéra byla v tomto ohledu atypická. Funkce se ujal po skonu Josefa Luxe, a tehdy by nějaká bitva o nástupnictví skutečně byla nevkusná. Jenomže čas povinného a pochopitelného smutku pro lidovou stranu už dávno minul. A Jan Kasal se dostal do situace, kdy své předsednictví bude muset obhájit za okolností jaksi normálních.

Když za sebe do nadcházejícího souboje navrhl Miloslava Výborného, byl to trochu pokus řešit situaci ve stylu chytré horákyně. Tedy svým způsobem velmi chytře, jenomže také polovičatě. Navíc, politků, kteří přijetí funkce prezentovali jako svého druhu oběť, si česká politka, třeba počátkem devadesátých let, užila dost, možná, že až moc.