Středa 9. května 2001

předcházející

Lehké drogy opět v parlamentu

Ondřej Štindl

Nezdá se, že by se iniciativa několika poslanců ODS, kteří připravili návrh, jenž umožňuje faktickou legalizaci marihuany, setkala na parlamentní půdě s úspěchem. Odmítavě s k ní postavila většina politických stran i někteří spolustraníci předkladatelů.

Podobné návrhy, jako ten poslance Pejřila a jeho kolegů, se však v parlamentu budou objevovat i v budoucnu a jejich šance budou s postupujícím časem větší. Jde o ty nejjednodušší počty.

Nadpoloviční většina české mládeže má podle průzkumů s marihuanou nějakou zkušenost a nezdá se, že by se poměr mezi nekuřáky a třeba jen příležitostnými kuřáíky v nejbližší době změnil. Dá se tedy čekat, že úměrně tomu se bude postupně měnit zastoupení kuřáků marihuany mezi voliči.

Docela pravděpodobně tak jednou nastane situace, kdy stoupenci, když už ne plné legalizace marihuany, tak alespoň výrazné liberalizace pohledu na ni, budou představovat tak velkou masu, že si politici nebudou moci dovolit ignorovat její mínění.

Dost možná neexistuje jiný problém, jenž by dělil generace, které dospívaly před rokem 1989 a po něm, propastí tak nepřeklenutelnou, jako právě drogy. Zkušenosti rodičů a dětí jsou v tomto případě natolik odlišné, že generace jen těžko hledají společnou řeč nebo alespoň minimální pochopení.

Současnou nedávno zpřísněnou právní úpravu tak většina mladších vnímá jako svého druhu generační diktát. Vidí v něm populismus těch, kdo se snaží uhrát politické body na panice rodičů, šokovaných velikostí neštěstí, které mohou každý den vyčíst z tváří žebrajících narkomanů třeba v ulicích, třeba těch pražských.

Statistiky však nakonec dokazují, že zpřísněný zákon, který zahrnul i držení marihuany mezi trestné činy, nepřinesl žádné velké výsledky. A to pokud jde jak o stíhání takzvaných velkých ryb, tak i o snižování poptávky po drogách.

Silácké řeči ve vztahu k drogám často zavánějí populismem. Jako protiargument ovšem často zaznívá populismus, opačný, řekněme legalizační. Někteří z jeho naivnějších stoupenců snad skutečně sdílejí víru, že teprve až společnost dosáhne stavu všeobecného zkouření se, bude na světě dobře. Možná jednou budou mít dost sil na to, aby prosadili vlastní pojetí generačního diktátu.

Nakonec se zdá, že většina z představ, jak by měly české zákony řešit otázku drog, je vedena především snahou nějak kompenzovat nepřítomnost základní soudnosti.

Ta chybí jak na straně příliš mnoha mladých, kteří si nebezpečně zahrávají s čímsi, co by je mohlo smrtelně ohrozit. Tak i na straně justičního systému, jenž je někdy schopen poslat do vězení školáky za něco, co by měli řešit jejich rodiče nebo učitelé.

Dokud se ale ona "infekce zdravého rozumu" v Česku nerozšíří, budou drogy zdrojem zvyšující se frustrace, ať už bude zákon říkat cokoliv.