Čtvrtek 26. dubna 2001

předcházející

Pavlačové informace cennější fakt

Ondřej Štindl

Start deníku Super provází bombastická reklamní kampaň, slibující noviny senzační ve všech smyslech toho slova. Jeho první číslo však nijak zvlášť bombasticky nevypadá.

Největší snímek na první straně prvního čísla ukázal novináře z deníku Super, jenž drží v rukou jakousi tyč. I kdyby to nakrásně byla tyč radioaktivní, zůstala představa náležité senzace nenaplněna.

A kde je Lucie Bílá, ptá se zmatený čtenář. Ani vzhled vnitřních stran příliš nekoresponduje s dřívějšími sebevědomými prohlášeními, podle nichž se měl deník řídit heslem, co stránka, to svébytné umělecké dílo.

Zatím v deníku Super převládá nanejvýš styl poněkud nezvládnutého dada - koláže z nahodile poskládáných a špatně vytištěných černobílých fotografií. To vše se, samozřejmě, ještě může změnit a ode dneška Super může přinášet takovou dávku senzací a v tak blyštivém obalu, že bude možné jej číst jen s nasazenými tmavými brýlemi.

Co se asi nezmění, je hlavní záměr nového deníku, tedy být bulvár s jistou příměsí takzvaně seriózního zpravodajství. Pro nováčka na poli českého tisku je to záměr trochu zvláštní.

Super jako by usiloval o něco, oč se s různou mírou úspěšnosti snaží i všichni ostatní. Ve většině celostátních českých deníků se jejich redakce snaží tyto dvě složky - zpravodajství a bulvár - vyvažovat, přičemž čím dál větší důraz se klade na bulvár, tedy zkazky ze života celebrit, nic nevypovídající žebříčky a různá takzvaná společenská témata typu jací jsou Češi v posteli.

Ne že by neexistovala odpovědnější žurnalistika, snažící se informovat analyzovat, případně i odhalovat. Jako by ale byla pod tlakem, snad i na ústupu. Pilířem novin a jejich sebepropagace se stávají právě bulvární témata, zpracovaná bulvárním způsobem, případně seriózní témata zpracovaná bulvárním způsobem, někdy také bulvární témata, zpracovaná rádoby seriózním způsobem. A, samozřejmě, čtenářské soutěže.

Z českého tisku, nebo alespoň z jeho větší části jako by se někdy vytrácelo, to co se dřív považovalo za nejvlastnější poslání novin - informovat lidi o tom, co se děje. Titulkování textů zcela neadekvátním způsobem se v některých dříve takzvaných seriózních denících stalo naprosto běžnou praxí. A děje se tak záměrně. Nejde přece o to, sdělit lidem, co se děje, ale cosi, co by je mohlo, alespoň podle názoru redakce, zaujmout.

Podmínkou takové v uvozovkách "zajímavosti" pak často bývá přehánění a dryjáčnické emocionální formulace. Fakta se stávají nepřítelem, jehož je třeba potlačit - nikoli v zájmu politické manipulace, ale, jak se dnes říká, komunikační strategie. Argumentuje se přitom respektem k zájmu publika.

Zároveň je ale z takového přístupu cítit obrovská skepse vůči veřejnosti. Jako by nebylo nutné,aby lidé pokud možno přesně věděli, co se kolem nich odehrává. Asi jim po tom nic není. A i kdyby, stejně s tím zřejmě nic nenadělají.