Středa 25. dubna 2001

předcházející

Čas diskusí, čas jednání

Daniel Kaiser

Mezi hlavním stanem ODS a orgány Evropské unie v Bruselu to tento týden zajiskřilo. Stínový ministr ODS Jan Zahradil představil o víkendu Manifest eurorealismu, Václav Klaus - už poněkolikáté - vyhlásil, že jeho strana nebude poklonkovat Bruselu.

Vysocí činitelé Evropské unie se skrze Pavla Teličku nechali slyšet, že si kladou otázky, co se od Čechů po přijetí dá čekat. Jan Zahradil zase usoudil, že takové tázání je krajně nešťastné.

Co se to děje? Neohrožují náhodou občanští demokraté vstup České republiky do Evropské unie?

Takové hororové scénáře lze hned zkraje s velkou dávkou jistoty vyloučit. Přinejmenším část slovního pingpongu mezi Sněmovní ulicí a Schumannovou čtvrtí v Bruselu, kde bydlí Unie, je něčím na způsob pokřikování amatérských fotbalistů na soupeře před zápasem.

Legitimním zájmem Evropské unie je své soupeře za jednacím stolem dopředu trochu zdeptat. České republice zase neuškodí dodat si trochu víc odvahy.

Praha dosud při vstupních opravdu dvakrát nevynikala razancí. Pomalu už klasickým příkladem se stává reakce českého ministra zahraničí Jana Kavana na výsledek prosincový summit EU v Nice.

Češi tam dostali přidělených dvacet křesel v Evropském parlamentu, tedy o dvě méně než svými parametry srovnatelní, ale zasloužilejší členové unie. Stejně postižené Maďarsko se nebálo hned na místě protestovat, Češi je - málo věrohodně - napodobili až s citelným zpožděním. Další kandidát z první vlny, Polsko, je ofenzivním vystupováním proslulé už dávno.

Otázka tedy není: zda se brát za své národní zájmy, ale jak. Z toho vyplývá otázka, zda právě občanští demokraté, ale také další české politické strany, při tom postupují šikovně a takticky.

Právě uplynulé dny poskytly zajímavý příklad. Existují v podstatě dva scénáře, jak a kam se může Evropská unie vyvíjet. Lze usilovat o federaci, což by znamenalo posílení nadnárodních evropských struktur na úkor národních vlád. Proti tomu stojí alternativa dohadovat vše důležité mezi vládami a zablokovat v růstu taková nadnárodní tělesa, jakými jsou Evropská komise nebo Evropský parlament.

K prvnímu scénáři se nedávno přihlásil ministr zahraničí Jan Kavan, ten druhý zase propaguje jeho stínová alternativa Jan Zahradil ve svém Manifestu eurorealismu. Stávající Unie je v této otázce rozdělena - ti, které si nakloní Kavan, popudí Zahradil, a naopak. O přihlášce Prahy ale budou rozhodovat všichni, federalisté i stoupenci mezivládní unie.

Selský rozum by tudíž velel držet se stranou diskusí, které jsou pro nečleny až do momentu přijetí nutně akademické. Být - možná trochu vychytrale - zatím zticha a soustředit se na jednání o přistoupení. Jak se ale soustředit v čase, kdy začíná předvolební kampaň, která má vzletná slova tak ráda?