Úterý 24. dubna 2001

předcházející

Rudá nenávist

Ondřej Štindl

Rozkol, jenž nastal mezi špičkami KSČ, je samozřejmě událost poněkud bizarní. Koneckonců to odpovídá významu a charakteru dotčené strany, pro jejíž členstvo a vedení jsou i komunisté z konzervativní KSČM jen obligátní "ztroskotanci a samozvanci".

Ludvík Zifčák vyloučení Miroslava Štěpána odůvodnil mimo jiné i tím, že Štěpán byl agentem tajné služby. Chtělo by se dodat, že někdejší velmi výkonný agent StB Zifčák, jehož úloha v dění kolem 17. listopadu 1989, je dobře známá, by pro Štěpánovo údajné agentství snad mohl projevit trošku pochopení. Neprojevil. Štěpán v reakci na svoje vyloučení Zifčákovi doporučil návštěvu blázince.

Z výpovědí zainteresovaných funkcionářů tedy vyplývá, že poslední vývoj v KSČ byl buď důsledkem Zifčákovy kvalitní kontrarozvědné práce anebo naopak jeho paranoie. Koneckonců v dobách vlády té mocné předchůdkyně dnešní KSČ bývala podmínkou zmíněné dobré kotrarozvědné práce, právě paranoia.

Každopádně člověk, jehož postoj k osobám typu pánů Zifčáka a Štěpána formovala životní zkušenost doby pozdní normalizace, se při pohledu na vylučovačky uvnitř dnešní KSČ neubrání jisté škodolibé radosti. Je to celkem osvěžující moci vnímat tuto recidivu chování dřívějších mocných a nebezpečných, jako zábavné a v zásadě neškodné vybočení z rutiny českého politického života. Dokonce se z něj dají vyvodit i nějaká poučení.

Štěpánova exkomunikace a její nenávistný průběh dokládá jeden handicap, jímž trpí mnohá extremistická hnutí. Osobní války mezi vůdci nakonec spotřebují velkou část jejich energie, již by jinak vynaložili na boj proti takzvanému společnému nepříteli, rozuměj demokracii. Hnutí, založené na nenávisti, nakonec právě ta nenávist často zevnitř rozežere. Naštěstí.

Pokud jim nepomůže nějaká nečekaná a veliká společenská krize nebo se za ně nepostaví mocný zahraniční spojenec, nepřerostou svým významem nemoc protivnou a často i bolestivou, zdaleka ne však smrtelnou. Představují jen houf dezorientovaných stoupenců a ambiciózních vůdců, jejichž ambice se jednou musejí zkřížit a oni pak reagují tím jediným způsobem, jehož jsou schopni. Většinou mají v programu takovou či onakou revoluci.

Působí to docela uklidňujícím dojmem sledovat, jak i ta spolehlivě neuskutečněná revoluce požírá své děti.